Prolomili segregaci na školách. V Krnově a Porubě vzdělávají všechny děti, včetně romských

Paní Simona přivedla svou dceru Ester do Neformálního předškolního centra poprvé v půlce září. Zatímco maminka vyřizuje přihlášku, téměř dvouletá dívka stydlivě pozoruje ostatní děti. V útulném prostoru Rodinného a komunitního centra Chaloupka v centru Ostravy sedí u stolu zatím čtyři a vybarvují omalovánky.

Takzvané „neformálko“ funguje podobně jako běžná dětská skupina. Dvanácti dětem se věnují dvě pracovnice a několikrát týdně i specialistka, která jim pomáhá s mluvením. „Chodí k nám předškoláci z dobře situovaných rodin z majority i romské děti,“ popisuje terénní sociální pracovnice Aneta Suchá. 

Pro romské děti je začlenění do takové skupiny důležité. Velmi brzy se zapojí do vzdělávacího systému a dokážou smazat část nevýhod, které získaly při narození do mnohdy sociálně znevýhodněného prostředí. 

Stejně to měla třiatřicetiletá Aneta Suchá. Žila s rodiči ve vyloučené lokalitě v Ostravě-Hrušově a i přes to vystudovala sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Dnes „oplácí“ romským dětem to, co sama při vzdělávání v českém školním systému dostala. Podává jim pomocnou ruku. 

„Vidí, co jsem zvládla, jak mi to usnadnilo život a že to můžou dokázat taky,“ říká.  Má na mysli cestu ven ze života ve vyloučené lokalitě a ze začarovaného kruhu chudoby.

Příběh dokazující smysl desegregace

Když Suchá přemýšlí o své cestě vzdělávacím systémem, za nejdůležitější považuje, vedle podpory od učitelů a spolužáků, také prostředí, ve kterém se pohybovala. „Měla jsem spolužáky z majority,“ vysvětluje s tím, že ve školce, na základce i na gymplu byla vždy ve smíšených kolektivech. 

Díky osvícenému rozhodnutí své maminky nechodila na segregovanou školu, i když byla nejblíž. „Sama skončila v segregované zvláštní škole a rozhodla se, že já a brácha na takovou základku nikdy nepůjdeme,“ vypráví Suchá, která jako dítě několik let dojížděla do školy v Ostravě-Michálkovicích. Vzdělávání bez segregace pozitivně ovlivnilo celý její život.

Mezi vzdělanými Romy prý nejde o ojedinělý příběh, v komunitě ale běžný není. Podle odhadů ministerstva školství absolvuje přes čtyřicet procent romských dětí v kraji, tedy přes tři tisíce žáků, povinnou školní docházku na segregovaných základkách. To jsou takové, kde romští školáci tvoří třetinu a více ze všech žáků. 

Vyčlenění romských dětí do samostatných tříd nebo celých škol má sociální, pedagogické i ekonomické důsledky. „Děti, které vyjdou z těchto škol, často nepokračují na střední školu, nemohou najít práci, jsou závislé na sociálních dávkách a tak dále. Segregované vzdělávání stojí obce peníze a vede k destabilizaci a stagnaci romských rodin, měst i společnosti,“ uvádí Karel Gargulák, expert na vzdělávání z analytické organizace PAQ Research.

I na samotných školách tím všichni trpí. Žáci mají často neuspokojivé výsledky nebo povinnou docházku vůbec nedokončí. Náročný kolektiv dětí navíc stojí učitele více sil a pedagogové brzy po nástupu odcházejí. 

Aneta Suchá, která na jedné z ostravských segregovaných základek působila jako asistentka pedagoga, také odešla po dvou měsících. 

„V páté třídě se školáci neuměli podepsat, v osmé se učí, jak vyřídit přídavky na děti. Byla tam nulová komunikace s rodiči i motivace žáků,“ popisuje prostředí školy, jež má špatnou reputaci i mezi Romy. Děti tam prý dají jen ti, kteří nemají zájem o vzdělání svých potomků. 

Suchá ve své diplomové práci na Masarykově univerzitě v Brně srovnávala segregované a nesegregované základky z pohledu jejich absolventů. Podle nich společné vzdělávání obohacuje majoritu a naopak romským školákům ukazuje, že lze žít jinak.

Peníze až na prvním místě

Některým obcím v Moravskoslezském kraji se podařilo úspěšně začlenit romské děti do škol, kam chodí především žáci z majority, přestože by za dřívějších podmínek chodili na segregovanou základku.

Odborníci oceňují například práci Krnova a Ostravy-Poruby. Ani v těchto samosprávách, které školy zřizují, ale desegregace nezačala jako „bohulibá činnost“. Šlo v první řadě o peníze. Obce nechtěly utrácet za provoz poloprázdných budov.

„Kvůli dlouhodobému odlivu obyvatel jsme museli snížit počet škol a vedení města rozhodlo zrušit základku, kam chodila většina romských dětí ze sociálně vyloučené lokality. Tehdejší vedení Krnova bylo osvícené a žáky rozptýlili do všech ostatních škol tím, že změnili školské obvody,“ popisuje situaci z roku 2009 současný starosta města Tomáš Hradil (Krnovští patrioti). Ve městě s více než dvaceti tisíci obyvateli tak dnes mají už jen čtyři základky.

V Ostravě-Porubě vedení obvodu hledalo od roku 2015 cesty, jak laciněji udržovat základku, kam chodili především romští žáci a i těch ubývalo. Byl u toho i vedoucí odboru školství Milan Gregor. „Shodou okolností v tu dobu hledala prostory v Ostravě střední škola Waldorfská a vedení Poruby jí nabídlo místo v budově této základky,“ vzpomíná úředník. 

Obvod se tedy rozhodl, že první až pátou třídu, tedy zhruba sedm desítek dětí z původní segregované školy rozptýlí na nejbližší základky a druhý stupeň v budově zůstane. Celé dvě třídy, tedy asi padesát žáků a učitelka, přešly na nedalekou Základní školu Dětskou. Zbývající děti si rozdělily tři další základky.

Prakticky to vypadalo tak, že si zaměstnanci úřadu vzali mapu obvodu a překreslili spádové oblasti, aby to romské děti měly z domova do nových škol v docházkové vzdálenosti. Šli do takového detailu, kdy řešili i jednotlivé vchody domů. 

Nejnáročnější bylo podle Gregora přesvědčit ředitele škol, učitele a romské rodiče, aby se změnou souhlasili. „Byl to velký boj, trvalo to půl roku. Tehdejší místostarosta Petr Zábojník (ANO) ale neměl problém jít do terénu, mluvit s lidmi otevřeně a přesvědčovat je o tom, že to bude v pohodě,“ říká Gregor.  

Taktika mrtvého brouka vyšla

Je druhý den letošního školního roku a v ZŠ Dětská je velmi rušno. Učitelky pouštějí ven ze školy nejmenší děti, pro které si přišli nedočkaví rodiče. V budově žáci nadšeně pobíhají a ředitelka Zuzana Škapová míní, že je to takový normální den. Pro ni jde o poslední školní rok ve své pozici. Právě ona v roce 2017 přijala nejvíce romských dětí ze zmíněné zrušené školy.

Tehdy rodičům žáků z majority ani předem neřekla, co se chystá. „Lidé mají předsudky a věděla jsem, že když to budou řešit dopředu a se strachem, nedopadne to pro nás dobře,“ vypráví.

Její obavy byly na místě. Z analýzy PAQ Research pro Úřad vlády z roku 2019 vyplývá, že rodiče dětí z majority jsou ochotní akceptovat čtyři romské spolužáky ve třídě, než přehlásí svého potomka na jinou školu.

Ze ZŠ Dětská ale školáci nakonec hromadně neodešli, podle Škapové přišli o dva žáky. A neodešli ani žádní učitelé. „Máme mezi sebou dobré vztahy. Na rovinu jsem jim řekla, že to bude výzva,“ uvádí ředitelka. 

Tlak na školy ale potvrzuje místostarostka porubského obvodu Martina Dušková (Piráti). „Když rodiče dětí z majority zjistí, že jejich potomek bude mít romské spolužáky, začnou je přehlašovat jinam. To je pro nás problém, protože obvod se vylidňuje a my bojujeme o každého žáka,“ upozorňuje politička.

Aneta Suchá považuje takové požadavky ze strany rodičů za rasistické a nemorální. „Na druhou stranu je chápu. Pro školy je náročné sladit výchozí pozice nerovnosti mezi dětmi, které bývají vysoké,“ přemýšlí.

„U nich doma jsme pochopili“

Na vlastní kůži to zažil i Karel Handlíř, ředitel Základní školy Janáčkovo náměstí v Krnově. Hned poté, co v roce 2009 vyhrál konkurz do vedení této výběrové školy zaměřené na matematiku, dostal od tehdejší starostky úkol: začlenit do každé třídy asi šest romských školáků ze zrušené segregované základky.

„Začal jsem učit šesťáky, ale romští žáci, kteří přišli, byli na úrovni třetí nebo čtvrté třídy. Zaostávali ve vyjadřování a protože se nechtěli cítit jako nejhorší ve třídě, začali na sebe různě upozorňovat a vznikaly kázeňské problémy,“ vzpomíná Handlíř.

Přiznává, že pro něj bylo náročné třídu učit. Podle svých slov selhával a začal být frustrovaný jako většina jeho kolegů. Proto se s nimi rozhodl, že na to půjdou z opačné strany a podívají se, jaké mají romské děti podmínky doma. Právě tam totiž probíhá velká část přípravy do školy.

„Pochopili jsme, že když mají rodiče zvláštní školu, nejsou schopni dětem pomoci. Viděli jsme, že v bytě 1+1 nebo 2+1 žije šest i osm lidí a žáci nemají prostor pro učení,“ popisuje ředitel moment, kdy si uvědomil, že ke školákům musí přistupovat s vědomím prostředí, ve kterém vyrůstají. 

Podle odborníků je zájem o potřeby romských dětí velmi důležitý. „Zrušení školy a změna spádových oblastí je nejtvrdší první krok. Nejdříve by si obce měly uvědomit, jaké problémy jim segregace přináší a pak se zaměřit na potřeby rodin,“ komentuje ideální začátky výzkumník Gargulák z PAQ Research.

Ve škole, po škole 

Podle něj v Krnově a Porubě proběhl i další zásadní krok - propojili se všichni aktéři, kteří mají situaci řešit. Jde o úřady, školy, sociální služby, lídry v romské komunitě i rodiče dětí z majority.

„Zaměřit by se aktéři měli i na předškolní docházku romských dětí, aby získaly důvěru a zkušenost se vzděláváním. Další z rovin je práce s učiteli a kvalitou výuky, včetně zavedení podpůrných pozic, jako jsou psychologové, sociální a speciální pedagogové a asistenti,“ vypočítává další kroky Gargulák. 

Důležitou podmínkou pro úspěšnou desegregaci jsou podle něj i aktivity po škole, jako je doučování nebo zájmové kroužky, které děti spojí bez ohledu na etnikum. A pak i širší kroky, jako řešení sociální situace nebo bydlení. 

Byl to právě doučovací klub, který podle ředitele Handlíře nejvíce posunul jeho školáky. Základka ho společně s místní neziskovkou zřídila přímo ve vyloučené lokalitě. Klub nahradil domácí prostředí, protože tam žáci s doučujícím psali domácí úkoly a probírali aktuální učivo, aby se ve třídě mohly zapojit. Terénní pracovnice zajišťovala, aby děti do klubu chodily. Později se systém rozšířil na všechny školy ve městě a pro všechny žáky, ne jen romské. Jeho součástí bylo i předškolní vzdělávání.

Učitelé se také co čtvrt roku setkávali s rodiči nebo chodili k nim domů. Neformální schůzky podle Handlíře, který loni získal za svou práci s dětmi ze znevýhodněného prostředí cenu Učené společnosti České republiky, pomohly škole získat důvěru romských rodičů.

„Nevyčítali jsme jim, že jejich dítě nechodí do školy. Nehrnuli jsme na ně ten problém, se kterým si neumí poradit, protože mají jiné priority. Zajímali jsme se, jak žijí, s čím se potýkají a když cítili upřímný zájem, komunita se nám otevřela,“ míní Handlíř. Většinu opatření, které v Krnově udělali, platili z evropských peněz, přispělo ale i město.

Podle starosty Krnova ale úspěch nestojí jen na přímé finanční podpoře. Pomoc školám musí být komplexní. „Pořídili jsme sociální pedagogy, asistenty pedagogů a začali jsme budovat síť sociálních služeb. Klíčová byla spolupráce s neziskovkami. Dodneška funguje několik nízkoprahových zařízení, máme dluhovou poradnu, neziskovky pomáhají lidem shánět práci,“ vyjmenovává starosta Tomáš Hradil. Celkem na tom pracují desítky lidí. 

Ředitelka Zuzana Škapová v Porubě zvolila jinou strategii. Rozhodla se, že se škola bude k novým romským dětem chovat úplně stejně jako k ostatním žákům. Základka se tak pod jejím vedením například nikdy nezapojila do speciálních programů pro romské školáky. Všechny aktivity pořádá vždy pro všechny žáky.

„Rodiče i děti si na pravidla zvykli a funguje to. Samozřejmě mohou kdykoliv přijít, pokud potřebují pomoc,“ vysvětluje svůj přístup, který se prý týká kohokoli.

Podporu ale škola využila také. Obvod jí zaplatil školního asistenta a dosud přispívá na další odborné pozice, stejně jako na všech ostatních základních školách v Porubě. Díky tomu se podle ředitelky romské děti začlenily do školy hladčeji. Obvod zároveň zaměstnal dvě romské terénní pracovnice, které s rodinami řešily vzdělávání přímo doma.

Funguje to

Výsledky snahy o desegregaci jsou vidět. V Krnově například zrušili centra pro předškoláky, protože romští rodiče už dávají své potomky do školek automaticky. Tím se podle ředitele Handlíře podařilo snížit rozdíly mezi dětmi už při nástupu do první třídy. 

Dnes už tak mají všechny děti v Krnově podobnou startovací základnu. „Kulturní setrvačnost je v rodinách obrovská, mají nižší ambice, což ovlivňuje směrování dětí,“ přiznává Handlíř, že jde stále o práci na dlouhou dobu.

Že přístup školy pomáhá, viděl konkrétně na dětech, které se odstěhovaly a poté se vrátily do Krnova. „Když se rušila vyloučená lokalita, některé rodiny nedosáhly na městské bydlení a odstěhovaly se do Osoblahy. Odešly nám dvě děti, se kterými jsme pracovali od předškolního věku do třetí třídy. Po třech letech na segregované škole už to nedohnaly, i když měly potenciál. Nevěřily si a bylo náročné s tím pracovat,“ vypráví. Zásadní je tak podle něj kontinuální práce s žáky.

Z dat také vyplývá, že v Krnově i Porubě klesl počet školáků, kteří nedokončí povinnou docházku. A to o jednotky procentních bodů. Odborníci to považují za důkaz, že desegregace funguje. 

„Vidíme reálné zlepšení výsledků všech dětí ve školách, což je nejlepší argument pro desegregaci,“ míní expert Gargulák z PAQ Research. Místostarostka Poruby Martina Dušková se domnívá, že aby došlo k nějaké změně, musí jí opravdu věřit hlavně politici. „Protože v momentě, kdy se na to vykašlou, má segregovaná škola dopad na celou vzdělávací soustavu v obci,“ míní.

Starosta Krnova si všímá toho, že společné vzdělávání dětí zlepšilo soužití mezi majoritou a Romy ve městě. Vidí to například na městských kulturních akcích, kde vystupují i romští umělci a místní je poslouchají společně. „Nikdo se necítí nekomfortně a lidi si nedrží tašky, jako by tomu bylo v minulosti,“ říká starosta. Přiznává, že ne vždy je soužití idylické, ale posun jednoznačně vidí. 

Handlíř tuto změnu zaregistroval také v tom, že Romové dostávají práci na pozicích, kde to v minulosti bylo nemyslitelné, třeba jako kuchaři v restauracích. Na školních akcích se zase rodiče všech dětí baví mezi sebou a neignorují se.

Dalším signálem, že desegregace funguje, je zvyšující se počet romských žáků, kteří se hlásí na střední školy. Na ZŠ Dětská v Porubě chtělo loni v dalším vzdělávání pokračovat devět romských dětí, a to jak na středních školách s maturitou, tak v učňovských oborech. O rok dříve se hlásilo na střední školy šest romských žáků.

Ne všude to půjde stejně

Starosta Krnova Tomáš Hradil hned na úvod našeho setkání na městské radnici předestírá, že krnovskou cestu zřejmě nelze použít všude. V menším městě s několika základkami, možnostmi bydlení a rozvinutou sítí sociálních služeb je podle něj práce s romskými rodinami jiná, než ve velkém městě nebo tam, kde je škola jen jedna a je segregovaná. 

Změnu školských obvodů zkoušeli například v Sokolově nebo v Bruntále, podle Karla Garguláka z PAQ Research se to ale nepovedlo dotáhnout do konce. Chyběl tlak na další opatření i práce s rodinami. 

V Porubě navíc zjistili, že ve spádovosti musejí být flexibilní podle toho, jak se mění situace na trhu s bydlením. Loni obvod přišel na to, že se na jedné škole má od nového školního roku zásadně zvýšit počet dětí ze sociálně znevýhodněných rodin, které díky levnějším nájmům bydlí v bytech u společnosti Heimstaden. 

„Zároveň do té školy spadají děti, které mají bydliště na úřadu a děti z azylového domu, kterých bývá celkem asi šestnáct ročně. Řekli jsme si, že to můžou být potenciálně rizikové faktory, které by neměla nést jen jedna škola,“ vysvětluje místostarostka Martina Dušková.

Obvod po domluvě s řediteli přerozdělil část dětí mezi další dvě základky. Bez pokračujícího zájmu úřadu by se Poruba i přes předchozí úspěch mohla opět potýkat se segregací ve vzdělávání.

Ta totiž stojí a padá na politické vůli. Podle Garguláka desegregace nikde v Česku nezačala kvůli dětem a jejich budoucnosti. Záleží na tom, co politici chtějí či nechtějí: „A téma vzdělávání romských žáků je citlivé a nepopulární.“

Reportáž editoval Jan Žabka.

Tato reportáž vznikla díky podpoře organizace Journalismfund Europe a mentoringu organizace Transitions.