Existuje život po konci uhlí? Evropské miliardy v Polsku rozvíjí komunity a z dolu udělají herní hub

„Vy něco cítíte? Kdysi to býval pořádný zápach, dnes už je to dobré,“ hodnotí ovzduší kolem nás sedmaosmdesátiletý Ernest, bývalý horník, který žije téměř celý život pod haldou Szarlota. Se svou výškou 134 metrů je to nejvyšší odval v Evropě. Stojíme před Ernstovým rodinným domem v polských Rydułtowech a on popisuje, že ještě před několika lety musel čistit parapety od červeného prachu, který hořící halda roznášela do okolí. Sirný zápach je tu stále cítit, ale oproti minulosti podle místních zanedbatelně.

Na odval se vyváží hlušina z zdejšího dolu a ještě nějakou dobu bude, těžba by tady měla skončit ve čtyřicátých letech. Ernestovi ani dalším obyvatelům města ve Slezském vojvodství to nevadí. „Chci, aby se tady uhlí těžilo tak dlouho, jak to jen půjde,“ říká i Marcin Połomski, starosta Rydułtow, které leží jen několik kilometrů od českých hranic. Město je s uhlím spojené už více než dvě stě let a je to vidět doslova na každém kroku. Už teď se ale přemýšlí o tom, co bude po ukončení těžby. 

Starosta Połomski přiznává, že dnes je důl pro Rydułtowy, kde žije více než dvacet tisíc lidí, důležitý spíše ze společenského než z ekonomického hlediska. Podle něj je potřeba šachty uzavírat postupně a s respektem. „V sousední obci Pszów zavřeli důl téměř ze dne na den. Pro tamní lidi to byla rána, hornictví je pro náš region stále důležité,“ míní.

Polský ekonom Adam Drobniak z Ekonomické univerzity v Katovicích tvrdí, že tím, že se jeden z nejprůmyslovějších regionů Polska může na konec těžby připravit, získal potřebný čas. „Máme díky tomu čas na přípravu dobrých transformačních projektů. Jestli je ale nevytvoříme, ten čas promarníme,“ upozorňuje zároveň Drobniak, který se transformací zabývá desítky let a je jedním z předních polských expertů na tuto oblast. Je také členem Regionální rady pro spravedlivou transformaci.

Na zmírnění dopadů, které přinese odchod od uhlí, Slezské vojvodství využívá také evropské peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci. Ten platí přeměnu regionů poznamenaných průmyslovým dědictvím na udržitelnou ekonomiku, podporuje vědu a výzkum nebo obnovu krajiny postižené těžbou. Celkem do Polska z tohoto fondu přes 90 miliard korun, Slezské vojvodství je největším příjemcem peněz z tohoto programu v zemi.

Fond využily i české regiony, včetně Moravskoslezského kraje, který získal více než 19 miliard korun z celkem asi 42 miliard určených pro Česko. U nás šly peníze hlavně do velkých projektů, jako je například vědecká knihovna Černá kostka v Ostravě nebo výzkumné centrum cirkulární ekonomiky CirkAréna v Třinci. Někteří odborníci upozorňovali na to, že do tvorby a výběru projektů v Moravskoslezském kraji nebyla zahrnuta veřejnost nebo že se projekty nezaměřily na pomoc lidem, kterých se odchod od těžby dotkne nejvíce.

Zatímco u nás se poslední černouhelný důl zavřel letos v únoru, realita polského Horního Slezska, které zahrnuje část území Slezského a Opolského vojvodství, je podle ekonoma odlišná. „Slezské vojvodství bylo daleko více závislé na uhlí, odvíjela se od toho celá ekonomika regionu, který je počtem obyvatel větší než několik evropských států,“ dodává Drobniak. Se svými 4,2 miliony obyvatel by se Slezské vojvodství v žebříčku evropských zemí zařadilo na dvacáté sedmé místo mezi Irsko a Chorvatsko z celkem padesáti států.

Urban laby jako cesta ke komunitě i rozvoji

Rydułtowám se z Fondu pro spravedlivou transformaci povedlo získat více než 200 milionů korun na čtyři projekty - proměnu bývalé cvičné štoly na sportovní střelnici, rozvoj podnikání na území bývalého dolu Leon III, obnovu vodního režimu v poddolované oblasti a projekt Ryduł-to-wy-to-my (Rydułtowy jste vy i my), který má zvýšit aktivní účast obyvatel na rozvoji města. 

V rámci tohoto projektu město spustilo občanský panel, kterého se účastní přibližně čtyřicet lidí. Panel má pomoci zapojit obyvatele do chodu Rydułtow, diskutovat o tom, co by chtěli prosadit a součástí jsou také návštěvy studentů architektury nebo ekonomiky, kteří řeší, co s městem dál, po těžbě. Ryduł-to-wy-to-my zaštiťuje i takzvaný urban lab.

„Pojďte dovnitř, zrovna pořádáme dílnu pro děti,“ volá na mě Ewelina Francuz, když procházím kolem komunitního centra v Rydułtowech, jehož je ředitelkou. Ani nevím jak, ale najednou sedím mezi spoustou dětí a rodičů, před sebou mám žurek (polévka - pozn. red.) a Ewelina mi vypráví o urban labu, který město loni otevřelo.

„Chtěli jsme vytvořit prostor, kam by mohli lidé přijít, popovídat si, řešit místní problémy. Pořádáme tematické setkání, jako jsou dílny pro děti nebo přednášky báňských záchranářů a další. Důležité je, že každý může přijít s nápadem a realizovat ho,“ popisuje Ewelina.  

Urban laby však neslouží jen k vytvoření komunity. Podle ekonoma Drobniaka mají také vytvářet projekty a pomáhat městům a celému regionu při procesu transformace. „Lidé, ale i Evropská unie si občas stěžují, že výsledky nejsou vidět. My jim vysvětlujeme, že výsledky se nedostaví hned, ale třeba až za deset let,“ říká Drobniak. 

Koncept urban labů podle něj spočívá také v přesvědčování veřejnosti o přínosu a potřebě transformace. Ekonom upozorňuje, že právě urban lab pomohl například v Katovicích, v metropoli Slezského vojvodství, s vybudováním kulturní zóny, která se začala plánovat už před dvaceti lety. Skupiny architektů, urbanistů i ekonomů navrhly budoucnost území pro tuto zónu. Podobné by to podle Drobniaka mohlo být i v Rydułtowech. 

Složité je však podle něj přesvědčovat horníky z místního dolu. Když s nimi občas mluví, setkává se s tím, že havíři nerozumí tomu, proč se konec těžby řeší už teď, když k němu má dojít až za dvacet let. „My jim říkáme, že plánujeme, co bude po uzavření dolů. Chceme, aby byl region na konec uhlí připravený, nebereme jim práci,“ vysvětluje Drobniak. 

Transformace otevírá i složitou otázku slezanství

Pro Horní Slezsko je těžba důležitým prvkem regionální identity. Uhlí se tady dobývá od 18. století a současná podoba regionu byla do velké míry formovaná právě hornictvím. Také sounáležitost se slezanstvím jako takovým, je v tomto kraji podstatnější, než můžeme vnímat na české straně hranice. Ukazuje se to i na aktivitách urban labu v Rydułtowech.

„Pořádáme lekce slezštiny, debatujeme s dětmi o tom, co znamená být ze Slezska. Zrovna dnes natáčíme podcast s novinářem z místního Rádia 90, který bude dětem pokládat otázky spojené s naším regionem a slezskou identitou,“ říká Ewelina Francuz a ukazuje na papír s otázkami. Na něm například stojí: Co se ti vybaví, když se řekne Slezsko? Když jsi v Polsku mimo Slezsko, jak říkáš lidem, odkud jsi? Jaké slezské jídlo máš nejraději?

V regionu Horního Slezska se k slezské národnosti hlásí více než půl milionu lidí a značná část místních politiků, aktivistů i akademiků dlouhodobě usiluje o uznání slezštiny jako oficiálního regionálního jazyka. Poslední návrh zákona, který by zjednodušil propagaci, výuku a používání slezštiny, vetoval na začátku letošního roku prezident Karol Nawrocki, který kandidoval s podporou pravicové strany Právo a spravedlnost (PiS).

Právě někteří pravicoví politici jsou dlouhodobě proti uznání slezštiny. Nawrocki své rozhodnutí odůvodňoval názory odborníků, kteří tvrdí, že slezština je dialektem polštiny, a nikoliv samostatným jazykem. Stanoviska expertů se přitom liší - část je pro, část proti. O pohled jazykovědců však tolik nejde, problematika slezštiny je hlavně o emocích, které vyvolává složitá historie regionu. Zjednodušeně řečeno, podobá se dějinám Hlučínska. Svobodně se o slezské minulosti v Polsku může mluvit od roku 1989, téma je však nadále citlivé a rozděluje společnost.

Ewelina Francuz při povídání o slezské identitě sama od sebe s nechutí vzpomene na patrně nejznámější vyjádření k tomuto tématu, které pronesl předseda PiS Jarosław Kaczyński před patnácti lety. „Slezská identita je zkrátka určitý způsob, jak se distancovat od té polské, a patrně i přijetím zakamuflované německé varianty,“ řekl tehdy Kaczyński, jeden z nejvýznamnějších polských politiků posledních desetiletí. 

Nehledě na politicko-ideologického soupeření, slezanství je něco, čím lidé v Horním Slezsku skutečně žijí, co je jejich součástí a co jim také v minulosti působilo těžkosti. 

„Slezština neboli ,godka‘ je pro mě osobní téma. Jako dítě mě ve škole za slezštinu trestali. Až na střední škole mi jedna polonistka vysvětlila, že moje identita není handicap, ale hodnota,“ vzpomíná Anna Solińska, která vede komunitní centrum Zimbardo v katovické čtvrti Nikiszowiec. Dnes je čtvrť známým turistickým cílem, ale ještě před osmnácti lety byla jednou z nejchudších částí Katovic.

Z dolu k moderním technologiím

Na přelomu tisíciletí se Nikiszowiec musel vypořádat s téměř dvacetiprocentní nezaměstnaností. „Centrem veškerého života byl důl Wieczorek, který leží hned vedle naší čtvrti. Muž musel pracovat na dole, aby tady rodina získala bydlení. Není potom divu, že masové propouštění horníků na konci devadesátých let způsobilo značné sociální problémy,“ hodnotí Solińska. „Samotné uzavření dolu před osmi lety už ale proběhlo v relativním klidu,“ dodává.

Komunitní centrum Zimbardo, které vede, vzniklo v roce 2009, kdy katovická čtvrť dostala peníze od města na rozvoj komunitního života a participativních projektů, tedy takových, do kterých se zapojí sami obyvatelé. Teď je centrum placené z Fondu pro spravedlivou transformaci. 

Stejně jako proměna dolu Wieczorek, což je největší evropský projekt financovaný z tohoto fondu. Z původní šachty se má stát Herní a technologický hub a místní si od toho slibují, že přiláká technologické firmy i kapitál. 

„V Horním Slezsku plně nevyužíváme náš potenciál. Stále nám utíká mnoho talentů. Pokud má někdo nápad na založení firmy nebo technologický výzkum, chybí nám tady prvky jako rizikový kapitál nebo spin-out společnosti (jde o podniky spoluzaložené s univerzitami, které čerpají z akademického výzkumu - pozn. red.). To by měl nabídnout právě katovický hub,“ popisuje Wojciech Maroszek, ředitel projektu, v čem by měla spočívat hlavní úloha hubu. V samotné aglomeraci Katovic žijí dva miliony obyvatel a na jejím území působí 19 univerzit.

Cena hubu v čase vyrostla, z původních asi dvou a půl miliardy korun nakonec bude stát minimálně dvojnásobek. „Naše předpoklady o velikosti projektu se postupem času změnily. Z Fondu pro spravedlivou transformaci jsme původně dostali přibližně 1,8 miliardy korun, nakonec se částka ještě o půl miliardy navýšila. Zbytek financují Katovice, Slezské vojvodství a stát,“ vysvětluje Maroszek. Projekt dá práci až tisícovce lidí, další místa pak vzniknou z propojení s univerzitami a byznysem.

Podle ekonoma Drobniaka cena hubu narostla proto, že ji odhadovali architekti a ne ekonomové. I přesto ale rozhodnutí investovat do Herního a technologického hubu chválí. „Potenciál IT sektoru je v Horním Slezsku velký a hub výrazně pomůže rozvoji moderních technologií v našem vojvodství,“ myslí si Drobniak. 

Na rozdíl od dřívějška tak dnes Nikiszowiec, kde žijí asi tři tisíce lidí, čelí naprosto jiným problémům. „Úspěch transformace vyvolal efekt, který nás trochu děsí. Máme tady už několik apartmánů pro turisty a musíme aktivně jednat, abychom nedopadli jako v Barceloně,“ naráží Solińska na problémy španělského města s platformami pro krátkodobé ubytování, které zvedají ceny nemovitostí a ovlivňují dostupnost bydlení. 

„Jsme vděční, že se nám povedlo naši čtvrť zatraktivnit, ale chceme tady v klidu žít,“ uvažuje Solińska. Po dohodě s městem tak komunitní centrum omezilo počet komentovaných prohlídek s turisty na maximálně dvě denně, je zakázáno používat megafon a skupina může mít nanejvýš 25 lidí. Místní podniky zavírají nejpozději v devět hodin večer.

Turisty do Nikiszowce táhne především hornická a Slezská identita. V komunitním centru tak vedle provozování společného prostoru pro místní prodávají suvenýry spojené s touto tematikou. Ne vždy je však podle Solińské chování turistů vhodné a vzpomíná na jednu polskou turistku. „Chtěla si koupit suvenýr, ale pak za mnou přišla, že by mě chtěla slyšet mluvit slezsky. To jsem nevěřila vlastním uším,“ popisuje nepříjemný zážitek.

Peníze zajistily sociální smír, teď budou chybět

Pro transformaci uhelných regionů v Evropské unii se však pomalu uzavírá okno příležitostí. Fond pro spravedlivou transformaci bude končit a od roku 2028 ho nahradí Národní a regionální partnerský plán. Budou to nově vlády jednotlivých zemí, které budou rozhodovat o tom, kolik peněz z tohoto plánu pošlou do jednotlivých regionů. Podle unijních pravidel má 14 procent financí směřovat na sociální a 43 procent na klimatické a environmentální cíle. 

Lobbování kraje nepomohlo. Unijní fond pro uhelné regiony po roce 2027 skončí

Moravskoslezskému kraji hrozí ztráta miliard z EU. Evropská komise plánuje po roce 2027 zrušit samostatný Fond pro spravedlivou transformaci. O uhelných penězích se rozhodne v Praze, regiony se obávají, že přijdou o kontrolu nad financemi, kterých může být i o polovinu méně.

OkrajVojtěch Herman

Podle ředitele technologického hubu Maroszka ale v Polsku stále existují značné výzvy. „Například město Jastrzębie-Zdrój je pořád závislé na dolech. Pokud by tam došlo k jejich likvidaci teď, bez prostředků z Fondu pro spravedlivou transformaci by to byla menší tragédie,“ myslí si Maroszek. 

Ekonom Adam Drobniak upozorňuje na možné sociální důsledky konce fondu. „Evropská komise udělala velkou chybu. Peníze z fondu mimo jiné zaručovaly společenský klid, nekonaly se žádné stávky ani nedocházelo k výbuchům populismu. Jestli prostředky na spravedlivou transformaci nebudou, může to vyvolat napětí a nárůst podpory populistických stran,“ varuje Drobniak.

Když procházím urban lab v Rydułtowech, zaujme mě jeden z vyvěšených plakátů, na kterém je napsaná otázka: „Existuje v Rydułtowech život po konci hornictví?“. Ewelina Francuz je přesvědčená, že ano. „Hlavní ale je, zapojit samotné obyvatele, aby sami chtěli přispět svou troškou a cítili spoluzodpovědnost za místo, kde žijí,“ míní ředitelka urban labu.

Starosta Rydułtow zdůrazňuje, že i přes probíhající transformaci by region neměl zapomenout na své průmyslové dědictví. „Hornická kultura je spojená se Slezskem a měli bychom ji pěstovat. Je součástí naší identity a my musíme bojovat o to, aby s námi zůstala i v budoucnu,“ dodává Marcin Połomski.

Reportáž editovala Simona Janíková

Vznik textu a stáž Vojtěcha Hermana podpořil Nadační fond Daniela Anýže