Posledních tři sta. Příběh řecké identity, která se pomalu rozplývá

Je konec listopadu a mráz padá k pěti stupňům pod nulu, na podzim nezvykle ostrý start zimy. Přesto se vydávám do Krnova, abych zjistil, jak se více než sedmdesát let po příjezdu do tohoto města daří místní řecké komunitě. 

Právě Krnov se totiž stal neoficiálním hlavním městem řeckého exilu v Československu. Už v roce 1948 sem zamířily první vlaky s dětmi, pro které stát zřídil domovy v krnovských vilách i na nedalekém zámku v Jindřichově. O rok později je následovaly dva tisíce dospělých. Komunita měla v Krnově vlastní noviny, učitele řečtiny na základních školách i silnou buňku řecké komunistické strany. 

Z krnovského nádraží dojdu po deseti minutách rychlé chůze do kavárny na náměstí, kde se u dřevěných stolů v přední části podniku už mnoho let schází malá skupina Řeků. Nejmladšímu z nich je kolem padesáti. 

Říká se, že když se sejdou dva Řekové, jsou u stolu tři politické strany. Platí to i tady. Běžně se v kavárně schází, aby probrali rodinu, práci, důchody a právě také politické dění. „Hodně sledujeme řeckou i českou politiku,“ směje se mohutný padesátník Georgios Bazakas, který je v Krnově předsedou řecké obce.

Jenže názory komunity mají specifický a na první pohled ne úplně pochopitelný směr. Jsou totiž ovlivněny historickými událostmi Řecka, které jsou v kolektivní paměti starší generace Řeků dodnes.

„Převážně levicová emigrace, která sem přišla, měla negativní zkušenost se Západem, který během občanské války podporoval jejich nepřátele,“ vysvětluje Georgios Bazakas a dodává, že když hrálo Československo hokejové zápasy proti Sovětskému svazu, tak Řekové fandili zpravidla Sovětům.  

Souhlasí s ním i bývalý předseda ostravské řecké obce Kostas Papasavoglu. „Řekl bych, že tak 90 procent našich lidí nadržuje ruské straně. Možná to jsou náboženské, možná historické důvody. Samozřejmě válku Ruska s Ukrajinou odsuzujeme, jsou to dva kapitalistické státy, které spolu válčí o suroviny. I kvůli naší minulosti válku z podstaty nenávidíme,“ popisuje své dojmy Papasavoglu. 

Zahraniční zpravodaj České televize Andreas Papadopulos toto politické směřování potvrzuje a vzpomíná na setkání řecké komunity krátce po jeho návratu z Ukrajiny v březnu 2022. „Bylo pro mě nepochopitelné, když jsem z úst několika lidí slyšel výrazy jako: ‚Dobyli jsme Mariupol.‘ I z titulu své práce se nechci pouštět do hádek, ale je to pro mě těžko stravitelné,“ říká. 

Nejsou hory jako hory

Historie, která tyto názory zformovala, začala v roce 1945 v pohoří Pindus na severu Řecka. Zatímco se v Československu slavil mír, v Řecku začínalo peklo. Země, už tak zdecimovaná brutální italskou, německou a bulharskou okupací a hladomorem, který nepřežilo čtvrt milionu lidí, se místo obnovy vrhla do občanské války. V ní proti sobě stáli komunističtí partyzáni podporovaní především Jugoslávií a královská armáda v zádech s Brity a později s Američany.

„V Česku máme v kolektivní paměti Lidice. V Řecku jsou takových vypálených obcí desítky,“ vysvětluje historik Konstantinos Tsivos z Karlovy univerzity.

Partyzáni po čtyřech letech bojů prohráli a výsledek byl pro řecký sever, odkud většina emigrantů pocházela, zdrcující. Na 80 tisíc lidí muselo opustit své domovy.

Jednou z nich byla i Vaja Kostea. Narodila se sice v roce 1931, ale v dokumentech měla desítky let zfalšované datum narození 1932. Rodina ji tak chtěla ochránit před nuceným odvodem do partyzánské armády, která verbovala i mladé ženy.

S tímto pasem Vaja absolvovala vyčerpávající cestu lodí přes celou Evropu do Polska, odkud ji vlak společně s ostatními dovezl až do Jeseníků. Už před ní ale do Československa proudily vagony plné dětí. „Rodiče si mysleli, že se po vítězství brzy vrátí. To se nestalo,“ popisuje historik Tsivos. K dětským transportům se brzy přidalo osm tisíc dospělých, často zbitých válkou.

Vaja po náročné cestě z domova zamířila do Horního Údolí, kde se usadila. „Pracovala jako lesní dělnice a až do vysokého věku byla dost čiperná. Jednou jsme za ní přijeli a viděli jsme ji stát na stole a vymalovávat stěny, v té době jí bylo určitě přes osmdesát let,“ vzpomíná studentka Niki Joannidu na svou prababičku, která zemřela předloni v 93 letech. 

Právě po stopách Vaji, do Jeseníků, kam se Československo rozhodlo tisíce Řeků poslat, se vydávám. Z krnovského nádraží jedu autobusem směr Heřmanovice. Pak hodina svižné chůze po zelené značce a jsem v Horním Údolí. 

Před válkou tu žilo pět set obyvatel, převážně Němců. Dnes jich má Horní Údolí pouze dvanáct. Na místním hřbitově je více německých a řeckých náhrobků než těch českých - sám jsem našel pouze jeden. Dnes je tu ticho. Zanedbaný lyžařský vlek, chátrající hotel, kamenný kostel a krásná příroda. Do civilizace odtud jezdí čtyři autobusy denně, v neděli tři.

Přes odloučenost života v Jeseníkách, musel být život tady pro Vaju civilizačním posunem. Na konci druhé světové války totiž byla v zemědělských a horských oblastech Řecka stále téměř poloviční negramotnost. Řekové sice po příchodu do Československa žili v cizím prostředí, ale blízkost několika stovek dalších Řeků nejen v Horním Údolí, jim pomáhala zvyknout si na život ve zcela jiných klimatických i kulturních podmínkách.

Jako nový domov pro Řeky přicházející po prohrané občanské válce vybrali českoslovenští představitelé okresy Šumperk, Jeseník a Krnov. „Měli za to, že Jeseníky jsou nejvíce podobné hornatým oblastem v Řecku, odkud sem převážná část Řeků přicházela. To bylo ovšem k odlišným geografickým podmínkám značně naivní,“ vysvětluje historik Tsivos. Přestože je v řeckých horách také chladno a srážky jsou především v zimě časté, tamní klima je výrazně teplejší a přívětivější než v Jeseníkách. 

Jeseníky se tak pro mnohé staly jen přestupní stanicí. Jakmile se rozjel průmysl, Řekové z hor utíkali za prací. „Mířili především na Ostravsko, Karvinsko a do Třince, kde pracovali v průmyslových závodech,“ říká Tsivos. Stejnou cestou se vydala i Vajina dcera Rina, která dala přednost Ostravě.

Hlavně si neber Čecha 

Zatímco v Horním Údolí byl klid, v bytě Riny v Mariánských Horách je veselo. Sešlo se nás tady osm - já, Rina a dalších šest členů rodiny. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na hlasitější konverzaci. Každý má totiž co říct. 

Především Rina vypráví při kávě a jablečném štrůdlu o rodinné historii velmi otevřeně.

„Když jsme vyrůstali, tak nám rodiče pořád opakovali, ať si hlavně nevezmeme Čecha, protože tady nejsme napořád a vrátíme se do Řecka. Brácha ale stejně začal chodit s českou holkou. Teta ho viděla, řekla to rodičům a doma z toho byl obrovský poprask,“ popisuje Rina, pro kterou už nebyl problém, když si všechny její děti našly české partnery.  

V osmdesátých letech rodina Riny, stejně jako stovky jiných, přemýšlela o návratu do Řecka. Hlasování dopadlo tři ku dvěma pro Československo. V této době se už v rodině mluvilo téměř výhradně česky. 

Pro setrvání v Československu hlasovala také Rina. „Myslím, že by se mi v Řecku těžce zvykalo. Je to úplně jiný život než tady. Mnozí z těch, kteří odešli, to měli hodně těžké. Po návratu se na ně hodně Řeků dívalo jako na cizince,“ vysvětluje.

Και του χρόνου στην πατρίδα! 

Řekové si po svém příchodu na konci čtyřicátých let udržovali silné národní vědomí, které poháněla touha po návratu domů. „Και του χρόνου στην πατρίδα!” - „Za rok ve vlasti!” - právě tímto přípitkem si čeští Řekové tradičně při různých příležitostech připomínali odhodlání vrátit se domů.

Naděje na návrat do Řecka se v průběhu let postupně rozplývala. Zlom přišel až v roce 1974 s pádem vojenské junty v Aténách, ale skutečné stěhování národů se rozjelo až v osmdesátých letech. Podle historika Tsivose tehdy zpátky na jih zamířily tři čtvrtiny celé komunity.

Jenže návrat často rodiny nespojil, ale znovu rozerval. „V roce 1990 jsem se odstěhoval do Řecka, ale po pěti letech jsem byl zpátky. Místní nás brali jako náplavu, co jim bere práci,“ říká rázně Ilia Grigoriadis u stolu v krnovské kavárně. „Mysleli si, že jsme z východního bloku zaostalí. Přitom Československo bylo tehdy mnohem vyspělejší než Řecko.“

I sám předseda řecké obce v Krnově Georgios Bazakas má podobnou zkušenost. V osmdesátých letech se přestěhoval do Řecka, ale po pár letech se rozhodl vrátit do Česka, zatímco jeho matka a bratr tam zůstali. 

„Pro druhou generaci emigrantů narozenou v Československu a zvyklou na sociální jistoty byl návrat těžkou zkouškou. Oni vlastně přicházeli do cizí země,“ tvrdí historik Tsivos a popisuje, že v Řecku byly těžší podmínky například v oblasti pracovního, ale i občanského práva. „V té době bylo v Řecku možné uzavírat pouze církevní sňatky,“ dodává.

Mizející identita

Odchod většiny Řeků početně výrazně oslabil jejich komunitu. Z přibližně 15 tisíc na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se smrskla na pětinu v roce 1991. 

Skutečné počty Řeků žijících v Česku nelze přesně odhadnout. „U nepočetných národnostních menšin je obvyklé, že se spousta z nich hlásí k české národnosti nebo uvádí národnosti dvě. Roli hraje také to, že při sčítání lidu není povinnost uvádět národnost a nemůžeme tak znát přesný počet Řeků ani kterékoliv jiné národnosti,“ vysvětluje politický geograf Tadeusz Siwek z Ostravské univerzity. 

„Pomaličku se naše identita ztrácí a je čím dál těžší ji udržovat. Dříve se nás setkávalo více, ale holt stárneme,“ popisuje Bazakas u stolu s přáteli. Dodává, že mezi sebou mluví krnovští Řekové někdy česky, jindy zase řecky. „Víme, že jde o marný boj, který časem prohrajeme a minimálně řecký jazyk se odsud vytratí. Doufám, že se alespoň zábavy, tanec a kulturní akce podaří udržet,“ věří Bazakas. Možný zánik řečtiny v místní komunitě jeho i ostatní mrzí, zároveň se s ním ale smiřují. Ostatně ani jejich děti už většinou řecky nemluví.

Právě na lidech, jako je na začátku zmíněný Andreas Papadopulos, je vidět to, co Bazakas od stolu v krnovské kavárně popisuje. Andreas patří k mladší generaci, pro kterou už vazba k vlasti předků není určující. „V dospívání to hrálo značnou roli, jezdil jsem na řecké tábory, snažil jsem se učit řecky,“ vzpomíná. Dnes už se definuje hlavně jako Evropan.

Řekové se do naší země dostali následkem jedné z mnoha katastrof dvacátého století. Mnozí přišli v těžkých podmínkách, bez rodičů, s potrhaným oblečením a bez majetku. Dokázali se však postavit na nohy, vybudovat velké rodiny a silnou komunitu. Ta se dnes sice rozplývá v české většinové společnosti, ale přesto – nebo právě proto – zůstávají Řekové příkladem národnostní menšiny, jež se dokázala s novým prostředím srovnat a bez větších problémů v něm fungovat. „Často si dělám srandu, že nás tu zbylo tři sta – jako Sparťanů u Thermopyl,“ směje se předseda krnovské řecké obce Georgios Bazakas, který je ve funkci už 24 let.

Reportáž editovala Klára Filipová

Vznik textu a mentoring s ním spojený podpořila organizace Journalismfund Europe v rámci programu Pluralistic Media for Democracy