Národnost: Prajzská. Mladí lidé z Hlučínska se necítí být Němci, zájem o občanství ale mají

Každých deset let vybízí sčítací formulář při soupisu obyvatel k zodpovězení zdánlivě jednoduché otázky: „Jakou máte národnost?“ Zatímco někdo nad odpovědí příliš dlouho nepřemýšlí, pro Alžbětu Schneidrovou z Kobeřic na Hlučínsku jsou hranice nabízených kolonek příliš těsné na to, aby dokázaly vyjádřit, jak sama sebe vnímá.

„Necítím se být ani „echt“ Češka ani „echt“ Němka, byť mám rodinné vazby a podvědomou linku, že na ně historicky navazuji. S českým Slezskem bych se možná trochu potkala, ale ne s tím, které se prosazuje v Polsku,“ přemýšlí nahlas studentka doktorského studia meteorologie a geografie v Brně.

Alžbětu, na rozdíl od většiny jejích spolužáků, vychovávali rodiče a prarodiče v nářečí, které její babička prokládala německými slovíčky. „Když nám nalévala pití, museli jsme říct „genug“ (to stačí), nebo když jsme se prali, nikdy neřekla česky „nechte se“, ale pouze německy „lass ihn in Ruhe“, svěřuje se se svou vzpomínkou z dětství.

Zkušenost mladé doktorandky je dnes na Hlučínsku stále vzácnější. Pamětníků, kteří německou minulost regionu zažili, ubývá, v rodinách se mluví nářečím méně, natož německy. Na druhou stranu, zájem o německé občanství a pasy, které mohou lidé získat díky svým předkům, neutuchá. Ve školách se opět začíná učit o místní specifické historii a kurzy prajzštiny jsou beznadějně vyprodané.

Je němectví pro místní mladé lidi jejich identitou?

Utlačené kořeny

Sto let nazpátek byli obyvatelé Hlučínska bilingvní a jejich vztah k němectví silně formovalo historické dění v regionu. Pokud dnes vyjedete na Prajzskou, zjistíte, že situace se významně proměnila. Mladá generace už vyrůstala v českém prostředí a minulost vnímá především v českém kontextu. 

Roli v tom hraje i to, že se společnost snažila po druhé světové válce komplikovanou národnostní situaci regionu vytěsnit. „Tehdy panovala silná averze vůči němectví. A jestliže tady lidé měli německou minulost a německá jména, tak to pro ně představovalo problém. Od němectví se distancovali a pěstovali jej pouze na rodinné úrovni,“ popisuje tehdejší uvažování Jiří Neminář, historik a pedagog z Muzea Hlučínska. 

Vazbu na německé kořeny si místní udržovali i skrze kontakty s příbuznými, kteří po válce emigrovali do Německa. Těch ale nebylo mnoho, podle Nemináře šlo odhadem o nižší stovky lidí. Mezi nimi byl i Alžbětin příbuzný, který se na Prajzskou často vracel. „Když jsem byla malá, jezdil za námi každý rok, potom už jsme si jen pravidelně volali. Ještě uměl česky, ale povídali jsme si trochu německy a taky anglicky,“ vzpomíná studentka.

Data, která by ukázala, zda se mladá generace na Hlučínsku domluví plynně německy nebo zná německou historii, neexistují. V devadesátých letech bylo podle Nemináře možné mluvit o „revivalu“, kdy se na školách vyučovala němčina jako primární cizí jazyk. To ale časem z běžné školní praxe vymizelo a na místních základkách začala dominovat angličtina.

Němčina tak dnes na Hlučínsku zní především v německo-českých spolcích v Hlučíně, Bolaticích, Štěpánkovicích a Kravařích. A mluví jí hlavně starší generace. Pavlu Knyblovou, která vede spolek v Kravařích, k německé kultuře a jazyku vedli prarodiče. Díky tomu se stala učitelkou němčiny. Do čela spolku se dostala v roce 2014, kdy převzala pomyslnou štafetu po své babičce. „Před dvanácti lety mě poprosila, jestli pomůžu s papíry, kterým nikdo nerozuměl a takhle to dopadlo,“ vypráví třicetipětiletá předsedkyně spolku.

Ten má téměř sto padesát členů, mladé lidi ale dosud neuměl přilákat. Knyblová se to snaží měnit. „Povedlo se nám zorganizovat Jugendclub, kde je dnes 15 lidí, kteří se podílí na vlastních projektech,“ říká. Klub pořádá třeba dětský den nebo filmové večery s kvízy. 

Že v regionu chybí širší komunita německy mluvících lidí, která by vazbu na němectví přirozeně udržovala, vnímá třicátník Ondřej Herudek z Kobeřic. Pro něj není historická zkušenost regionu pouhou kapitolou dějin. Je to osobní příběh jeho rodiny, na nějž navazuje a skrze který o společné minulosti přemýšlí. 

„Například německé dějiny vnímám jako rozšiřující pohled na českou historii, kterou jsme probírali na základní škole. Díky tomu se dokážu na český národní příběh dívat kriticky a z jiné perspektivy,“ myslí si Herudek, který pracuje jako úředník na ministerstvu obrany. Poukazuje tím na kontrast mezi českým a hlučínským osudem.

Podle něj část mladých lidí na Hlučínsku redukuje vztah k němectví pouze na období druhé světové války. Tento pohled ale vnímá jako neúplný. „Pokud máme udržovat vazbu na němectví, tak se vším všudy, a ne se štelovat na jednu, ještě k tomu naprosto šílenou epizodu, u které někteří končí,“ zdůrazňuje.

Zkratkovité vnímání historie regionu se nelíbí ani Jiřímu Neminářovi z Muzea Hlučínska. Chybí mu hlubší reflexe minulosti, kritický přístup a schopnost zpochybňovat zjednodušené obrazy dějin.

„Zatímco v Německu probíhal dlouhodobý proces vypořádávání se s pocitem viny, my tady sdílíme pocit oběti. Neuškodilo by nám pohlédnout na naši minulost německou perspektivou a zříct se narativu, který nás staví do role já nic, já muzikant,“ míní Neminář. To by ale podle něj znamenalo přiznat si, že i naši předci činili ve složitých časech vědomá rozhodnutí, která z dnešního pohledu nebyla správná.

Německý pas jako symbol

V současnosti nejvýraznějším projevem němectví v životech mladých lidí na Hlučínsku je tak čistě úřednická záležitost - nabytí německého občanství. Podle Německého velvyslanectví v Praze o něj po roce 1989 požádaly nižší desítky tisíc lidí z regionu. 

Lidé z Hlučínska mohou získat německý pas díky spletité historii regionu. Za druhé světové války řada obyvatel zdejších obcí občanství získala, po roce 1945 o něj mnozí přišli. Současné německé právo umožňuje jejich potomkům požádat o jeho znovunabytí.

Není to ale rychlá záležitost, vyřízení všech dokumentů trvá zhruba čtyři roky. Zájemci musí Spolkovému správnímu úřadu v Kolíně nad Rýnem doložit, že jejich předek byl německým občanem. Žádat mohou i vzdálenější potomci, například prapravnuci, a to i tehdy, pokud jejich rodiče o německý pas nikdy neusilovali. 

Přestože je zájem o doklady podle velvyslanectví stále vysoký, historik Jiří Neminář se domnívá, že se jedná spíše o symbolický krok. O zcela pragmatických důvodech mluví i Alžběta Bočková z Bolatic, která občanství získala před dvěma lety. 

„Když jsem si německý pas zařizovala, věděla jsem od sestry, že jí to pomohlo na cestách v zahraničí. S německým pasem se na ni „líp“ koukali, tak jsem si říkala, proč toho nevyužít, když na to mám nárok,“ popisuje čtyřiadvacetiletá kadeřnice a dodává, že doklad zároveň považuje za pojítko se svými prarodiči, kteří v němčině vychovávali ještě její mámu. 

Alžběta už ale německy nemluví. „Na své předky navazuji a jsem na to hrdá, ale sama se jako Němka necítím,“ dodává. Podobně to vnímá také o rok starší Lucie Kurková z Bolatic. „Žádala jsem o pas s tím, že se to jednou může hodit. Bylo to hlavně kvůli cestování,“ říká. 

Rozdílnou motivaci pro získání německého občanství má ministerský úředník Ondřej Herudek. „Pro mě to je to především otázka identity. Část mé rodiny žije v západním Německu, a tak mám tu linku silnější, než asi velká část Prajzáků v mém věku,“ vysvětluje, proč o získání německého pasu uvažoval. 

To, že dosažení německého občanství automaticky neznamená, že se obyvatelé Hlučínska cítí býti Němci, dokazují i tuzemské statistiky. Zájem o pasy se totiž nepromítá do výsledků sčítání lidu. K německé národnosti se při posledním soupisu obyvatelstva v roce 2021 přihlásilo jen cirka patnáct set místních. To je jen zlomek z celkem téměř šedesáti sedmi tisíc obyvatel obcí na Prajzské a jejich počet klesá. 

S nářečím na logopedii

Když mladí lidé z Hlučínska mluví o své identitě, otázku národnosti často nevnímají v tradičním smyslu, tedy jako příslušnost k určitému národu. Mnohem častěji zdůrazňují vztah k samotné Prajzské či pocity sounáležitosti a odlišnosti, zakořeněné v regionální zkušenosti. Promítá se to také do jejich jazyka.

„Prajzáci někdy pyskují, že není robota, nebo že je moc roboty, to je klasika. Ale nepyskuje se o tom, že by tady bylo hnusně a chtěli by pryč,“ zamýšlí se třicetijednaletý Erik Gliwitzký, který je lektorem prajzštiny a v Muzeu Hlučínska vede kurzy s názvem „Po Našemu“. 

Podle zkušeností z jeho okolí se část mladých lidí, kteří odešli studovat do větších měst, vrací zpátky na Hlučínsko. „Něco je táhne zpátky. Odchází studovat, ale plánují návrat na Prajzskou, kde to mají rádi a cítí se doma. To je i můj případ,“ dodává Gliwitzký, který se vrátil po studiu germanistiky a polonistiky v Olomouci. 

Podobně to chtějí udělat i Ondřej Herudek a Alžběta Schneidrová z úvodu reportáže. „Teď říkám, že jsem ve světě na zkušené a pak se tady chci vrátit. Třeba až budu mít rodinu a děti,“ říká rodačka z Kobeřic. 

První krok k posílení regionální identity vidí Alžběta ve vymezení se vůči, jak sama říká, stigmatu, že vše prajzské je nevhodné a nepatří na veřejnost. „Lidé se na veřejnosti stydí mluvit po našemu. Nám už od děcka říkali, že když jdeš někam ven, musíš mluvit spisovně a česky,“ vzpomíná. 

S tímto postojem se setkávala na základní škole, kde ji učitelé napomínali kvůli tomu, jak mluvila. „V první třídě mě chtěli poslat na logopedii, protože jsem mluvila trochu víc prajzsky,“ popisuje Alžběta svou zkušenost. Podle ní škola často děti od jejich přirozené mluvy spíše odtrhávala, než aby na ní stavěla. 

Paradoxně se přístup učitelů změnil ve chvíli, kdy se nářečí hodilo jako kulturní doplněk. Učitelka, která ji dříve kritizovala, po čase zjistila, že Alžběta umí recitovat básničky v nářečí a začala ji posílat vystupovat v kroji na různé akce. „To jsem dělat nechtěla, nebylo mi to příjemné. Připadala jsem si, že je to bráno spíše jako atrakce než jako odkaz regionální kultury,“ vysvětluje. 

Přístup k místnímu nářečí se dnes radikálně mění. Třeba zmíněné kurzy prajzštiny Erika Gliwitzkého jsou zcela vyprodané. Zájem mají především lidé ve středním věku, přihlásilo se ale také několik mladších. Podle lektora je smysluplnější identifikace právě s nářečím než s němčinou, protože je to jedinečný spojující prvek. „Prajzština je hodnotná, je nám bližší a pravděpodobně s ní na nějaké úrovni doma mluvíme,“ domnívá se Gliwitzký. 

A mění se i přístup škol k tomu, jak pracovat s regionální identitou. Například ředitel Základní školy v Kravařích Lukáš Kramný usiluje o to, aby se regionální dějiny a tradice přirozeně promítaly do každodenní výuky. „Chceme v žácích probudit zájem o místo, kde žijí, aby si k regionu vytvořili vztah a více jej poznali,“ přeje si Kramný.

V rámci nových školních vzdělávacích programů plánuje zavést předmět regionální identita, v němž by se Hlučínsko probíralo komplexně, z hlediska kultury, jazyka, zvyků a tradic.

S kolegy a ve spolupráci s Muzeem Hlučínska připravují také nové aktivity a výukové lekce zaměřené na regionální dějiny. Jednou z nich byl například badatelský den věnovaný kravařskému rodákovi, architektu Josefu Seifriedovi, kdy žáci vyrazili do ulic města a plnili úkoly spojené s místní historií. V hodinách českého jazyka pak vedle klasické literatury čtou i díla regionálních autorů. 

Do oživení regionálních tradic se zapojují i kuchařky ve školní jídelně, které letos budou připravovat týden prajzské kuchyně. Deváťáci si loni navíc vyzkoušeli tandemovou výuku dějepisu a němčiny, kterou vedla předsedkyně česko-německého spolku a učitelka němčiny Pavla Knyblová.

Podpořit vztah žáků k regionu se snaží také učitelka Pavla Fajkusová ze základní školy v Hati. „Vedu kroužek Šikovní Prajzáci, kde kromě toho, že hrajeme divadlo a vymýšlíme scénky po našemu, také vaříme prajzskou kuchyni a vracíme se k našim zvykům,“ popisuje učitelka, která se svými žáky projíždí Hlučínsko a přibližuje jim historii konkrétních míst. „Když jsme kroužek zakládali, přihlásilo se šest dětí, dnes jich je kolem šestadvaceti,“ dokládá rostoucí zájem Fajkusová.

U žáků se opětovně setkává s aha momentem. „Často od nich slyším: tak o tom mluvila ta moje babička. Začnou si věci spojovat a přicházet na to, že se jedná i o ně, o jejich rodinné příběhy, kterým najednou více rozumí“, vypozorovala Fajkusová. 

Co znamená být Prajzák?

O oživení regionální identity usilují také samotné obce na Prajzské. Starosta Oldřišova Radim Lokoč (Oldřišovská budoucnost) k tomu zvolil netradiční způsob a do regionu navrací původní odrůdy ovocných stromů. Na Hlučínsku už založil několik sadů a plánuje pokračovat v další výsadbě. Zároveň rozvíjí vzdělávací programy pro školy i dospělé, které jsou založené na poznávání místních ekosystémů a přenášejí výuku přímo do krajiny.

Během rozhovoru ukazuje na počítači ve své kanceláři vzdělávací web s názvem Hlučínská vlastivěda. Ten připravuje společně s Jiřím Neminářem z Muzea Hlučínska. Hravou formou má žákům i dospělým přiblížit historii regionu, jeho kulturu a krajinu.

„Chceme ukázat, jak velké události, například versailleská smlouva, ovlivnily náš region. Aktivitami přibližujeme, jak se v průběhu let proměňovaly naše vesnice i některé přírodní prvky v krajině,“ vysvětluje Lokoč. Cílem je podle něj vytvořit „mentální mapy“, díky nimž místní lépe pochopí historii jednotlivých míst. A to až na takové detailní úrovni, kdy při procházce po své obci budou vědět, „proč tady některé budovy stojí“.

Právě snaha udržet místní tradice a zvyky, které postupem času začaly slábnout, byla jedním z impulsů pro založení Sdružení obcí Hlučínska v devadesátých letech. „Začali jsme mít strach, aby to úplně nezmizelo,“ říká starosta Bolatic a předseda sdružení Herbert Pavera (TOP 09). 

O oživení tradic se podle něj zasloužilo nejen Muzeum Hlučínska, ale také Místní akční skupina, která společně se školami rozvíjí aktivity zaměřené na regionální identitu. „Pokud v tom budou učitelé a ředitelé škol pokračovat, myslím, že se nemusíme bát, že to zahyne,“ věří Pavera.

Na otázku, co znamená být Prajzák, odpovídá Jiří Neminář z Muzea Hlučínska bez dlouhého přemýšlení - je to pro něj aktivní postoj. Nejde přitom jen o snahu Prajzskou víc poznávat a vztahovat se k ní. Být Prajzákem podle něj znamená také hledat vazbu k předkům a skrze ni na dnešní svět nahlížet kritičtěji. „Celé Slezsko bylo v historii upozaděno a zčásti vymazáno z našich myslí. Myslím si, že znovu nastolit jeho optiku může být produktivní,“ vyzývá historik.

Reportáž editovala Simona Janíková

Vznik textu a mentoring s ním spojený podpořila organizace Journalismfund Europe v rámci programu Pluralistic Media for Democracy