Nejdřív bydlení, pak ostatní. Prevence a Housing First snižují pády na ulici

„Bydleli jsme v Přívoze na Palackého. A tam mi kluk začal hulit, strašně se mi tam děcka zkazily. A všem sousedům to bylo jedno. Skoro nikdo nepracoval, nikdo se tam o nic nestaral,“ popisuje paní Alena v malé kuchyni pronajatého bytu v Hrabůvce s výhledem do sídliště. 

Paní Alena je dodnes přesvědčená, že právě tam syn sklouzl k tvrdým drogám. „On si pak našel i partnerku, o té jsem dlouho vůbec nevěděla, že bere,“ vypráví.

Z Přívozu se rodina přestěhovala do podnikového bytu v Kunčičkách, který získal Alenin muž díky práci pro Novou huť. Jenže domy převzal nový majitel, do lokality začal stěhovat sociálně slabé rodiny, a sousedství se během pár let rozpadlo. „Jak se odstěhovali ostatní a udělali z toho sociální byty, byla to katastrofa,“ vzpomíná Alena. „Když potkani pokousali sousedovic holčičku, říkala jsem si, že tam už nebudeme,“ vzpomíná. „Čtrnáct dní jsem nevařila. Doma vycíděno — otevřete dveře a venku zatuchlina, odpadky na chodbách, potkani,“ dodává Alena. V tu dobu neměli moc možností, kam se z nevyhovujícího bydlení přestěhovat. 

Nejisté a nevyhovující 

V České republice je ztrátou bydlení ohroženo přes 300 tisíc lidí. A přímo v bytové nouzi, tedy na ulici, na ubytovnách nebo ve velmi nejistém či nevyhovujícím bydlení - podobně jako byla Alena s rodinou, je přes 160 tisíc lidí, z nichž přes šedesát tisíc jsou děti do 18 let. 

Bezdomovectví u nás nevzniká „na lavičce“. Začíná v nedostupném bydlení, diskriminaci na trhu s nájmy a po životních zlomech, jako je úraz, nemoc, rozchod nebo ztráta práce.

Situaci s bydlením zhoršuje i to, že je čím dál méně dostupné pro většinu společnosti. „Největší problémy jsou v deprivovaných regionech - Moravskoslezském, Karlovarském a okolí Chomutova. Je tam vyšší prevalence nedostatku bydlení, nízkopříjmových skupin a nízké kvalifikace. To souvisí s celkovou deprivací těchto regionů,“ říká Martina Mandová z pracovní skupiny pro ukončování bezdomovectví na ministerstvu práce a sociálních věcí.  

Evropa zažívá růst cen bydlení a v mnoha zemích rostou počty lidí, kteří vydávají nepřiměřeně vysokou část příjmů na nájem, nebo vůbec nemají kde bydlet. Například ve Francii se počet bezdomovců za poslední dekádu více než zdvojnásobil. Česká republika patří dokonce k nejvíce zasaženým zemím – ceny bytů stouply od roku 2015 o 150 procent, zatímco mzdy jen o 62 procent. 

Ve chvíli, kdy Alena a její rodina nevěděli, kam jít, snacha přinesla kontakt na organizaci Nová možnost zapojenou do projektu Housing First. Alena tak dostala možnost nastěhovat se do standardního nájemního bytu.

Jisté nájmy, ochrana před diskriminací 

Programy Housing First fungují tak, že lidem v nouzi nabídnou okamžitý přístup ke standardnímu nájemnímu bydlení, a to bezpodmínečně - člověk tedy nemusí abstinovat nebo mít zaplacené veškeré dluhy. 

„Když má člověk domov, má stabilitu a prostor řešit ostatní problémy,“ vysvětluje Jana Volná, manažerka sociálních projektů v Nové možnosti, která právě s paní Alenou pracovala od začátku. Smlouva k bytu je podepsaná mezi majitelem a nájemcem, ale neziskovka se chová jako správce – garantuje, že nájem dorazí včas, zařídí drobné opravy a taky pomáhá řešit možné konflikty se sousedy. Soukromníky to motivuje, aby svůj byt pronajali, a to i Romům nebo samoživitelkám, kteří jsou na trhu s bydlením diskriminovaní.

Po získání bytu nezisková organizace člověka dále podporuje, radí mu s dluhy, pomáhá řešit zdravotní problémy, shánět práci a urovnávat vztahy v rodině. Cílem je, aby si byt udržel a stabilizoval svůj život. Tím se Housing First liší od tradičního „schodišťového“ modelu, kde se člověk postupně propracovává přes azylové domy a ubytovny, nově se řeší nejdřív bydlení, a až potom ostatní problémy.

Podpora je zpočátku intenzivní – klidně třikrát týdně. Když se domácnost stabilizuje, podpory ubývá a po dvou letech většina lidí asistenci neziskovky nepotřebuje. Důležité je, že program nevyžaduje abstinenci, ale trvá na pravidlech běžného nájmu: placení, klid v domě, pořádek. Při problémech terénní pracovníci podporu zesílí, domluví se na akceptovatelném chování a případně pomohou se zprostředkováním protialkoholní nebo protidrogové léčby. Cílem je, aby si podporovaná domácnost bydlení udržela.

Podle pracovnic Nové možnosti Jany Volné a Evy Nedomové je příběh paní Aleny jedním z příkladů, proč má Housing First smysl. „Bydlím tu už přes deset let, nikdy jsem se s nájmem nezpozdila,“ říká Alena. 

Bezdomovectví nezačíná na lavičce

Kromě nedostupnosti bydlení je Česká republika ve srovnání zemí OECD také na prvním místě s nejvíce takzvanými „street homeless“, tedy osobami žijícími na ulici. Jde asi o 86 lidí na sto tisíc obyvatel. V počtu těch, kteří žijí v noclehárnách a azylových domech, je Česko třetí nejhorší na Západě.

Podle Kateřiny Matulíkové, metodičky a manažerky kvality sociální práce z Charity Ostrava, v posledních dvou letech zaznamenávají narůst počtu lidí bez domova přímo v terénu. 

„Rostou počty lidí, kteří pracují, ale nevydělají dost na udržení bydlení, lidí po propuštění z výkonu trestu, osob vyhozených z firemního ubytování, lidí s mentálním postižením po smrti pečovatele,“ vyjmenovává Matulíková.

Mladý, zraněný a bez práce

Je zatažené ráno a já se před budovou Charity Ostrava potkávám s terénními pracovnicemi Zuzanou a Veronikou. Čekají nás pochůzky a setkání s klienty. V autě se ptám, jaká je nejlepší pomoc lidem bez domova.

„Nejlepší prevence je nedopustit, aby lidi přicházeli o bydlení. Ty, které se z ulice podařilo vytáhnout, bych spočítala na jedné ruce. Lidé na ulici strašně rychle ztrácí kompetence a podléhají závislosti — nejčastěji na alkoholu,“ shrnuje Veronika.

Vystupujeme u rozsáhlého squatu. Pod nohama křupou střepy a suť, kolem leží rozbité vozíky, matrace a stará elektronika. Na první pohled nevidím jediného člověka, ale když začnu očima pečlivěji prohledávat chaos, rozeznávám mezi hromadami odpadků asi šest lidí, kteří spí.

V části, kde je několik špinavých matrací naházených u sebe, se probouzí Marek. Může mu být kolem třiceti, má pohlednou tvář. Na ulici je asi dva měsíce. Dřív dělal manuálně a načerno a měl pronajatý byt. „Lahev vodky, pár piv, … šel jsem si zakouřit na balkon a spadl z druhého patra,“ říká.

Skončil na několik týdnů v nemocnici a peníze, co z práce našetřil, rychle došly. Vyhodili ho z nájmu a skončil tady - a to ve chvíli, kdy léčba zdaleka nebyla u konce.

Marek rozvazuje zažloutlý, prosáklý obvaz na chodidle. Jeden prst je úplně černý.

Tvrdí, že chodí, ale když se obvázaného chodidla dotkne, vylétnou mouchy. „To není z nohy, mouchy tu lítají všude,“ brání se a ukazuje na uříznutou PET lahev s močí položenou vedle místa, kde spí.

Pracovnice charity s ním mluví a snaží se ho přesvědčit, ať si zajede do nemocnice. Po chvíli se situace ve squatu zdramatizuje a my musíme odejít. Hovoříme o tom, co s Markem bude. „Je na ulici chvíli, ještě neztratil všechny návyky. Ale je potřeba, aby řešil svůj zdravotní stav,“ míní Zuzana, která se s ním domluvila, že si buď zajde sám do nemocnice, nebo ho tam terénní pracovníci příští týden odvezou.

Po schodech vzhůru

V klasickém „schodišťovém“ modelu by Marek musel začít na noclehárně, kde se řeší jen přespání a často platí podmínka střízlivosti. Teprve kdyby doložil, že abstinuje a hledá práci, mohl by postoupit do azylového domu, pak do tréninkového bytu či ubytovny, kde by se od něj čekala finanční spoluúčast a prokazovaná soběstačnost. 

„Klient si postupně šetří na kauci a cestou se učí základní návyky – hospodaření, vaření, praní, řešení konfliktů,“ popisuje Kateřina Matulíková, manažerka kvality sociálních služeb v Charitě Ostrava. 

Samostatný byt by byl až posledním krokem – po letech a po splnění všech podmínek. Problém ale je, že řada lidí po této cestě „vypadne“ a k bydlení se nikdy nedostane. Výzkumy ukazují, že bezdomovectví mívá často charakter opakované zkušenosti – 40 procent lidí skončilo na ulici alespoň třikrát, a u těch, co spí venku, je to dokonce 62 procent.

Housing First řeší problém z druhé strany: byt je první, podpora v něm přichází hned a teprve potom se krok po kroku řeší zdraví, dluhy a práce.

V letech 2019 až 2022 proběhlo v Česku 13 pilotních programů Housing First.  Hodnotící zpráva ministerstva práce potvrdila vysokou úspěšnost: po roce zůstala drtivá většina klientů v bytě, zlepšil se jejich zdravotní stav, ubylo dluhů a situace v domácnostech se celkově stabilizovala.

Program Housing First má ale hmatatelné dopady i mimo samotné bydlení. Už během prvního roku po zabydlení kleslo využívání sanitek více než čtyřnásobně, hospitalizace třikrát a rodiny dvakrát méně často sahaly po pomoci zastaváren. 

Děti byly zdravější – výrazně se snížily nemoci dýchacích cest i užívání antibiotik – a pečující osoby hlásily menší psychické potíže. Analýza navíc ukazuje, že stát díky menším výdajům na zdravotnictví a sociální služby ušetří v průměru přes 30 tisíc korun ročně na jednu rodinu.

Minus 40 procent lidí bez domova

V prosinci 2023 vyzval Evropský hospodářský a sociální výbor k širšímu využívání Housing First „jako systémového řešení chronického bezdomovectví“. „Dlouhodobě je nákladově efektivní: polovina lidí si zlepší situaci, získají práci a platí daně, zlepší se zdraví a klesá potřeba veřejné péče,“ vysvětluje Silvia Busi z Evropské federace národních organizací pracujících s lidmi bez domova.

Finsko se s jeho pomocí stalo evropskou výjimkou – zatímco ve většině zemí počet lidí bez domova roste, zde od roku 2013 soustavně klesá. Klíčovým zlomem byl rok 2008, kdy vláda spustila program PAAVO I a vsadila na filozofii Housing First. Místo přespávání v noclehárnách začali lidé bez domova dostávat trvalé nájemní byty s vlastní smlouvou a podporou podle toho, co sami potřebují. V následujících letech přišly další programy a jejich výsledky jsou hmatatelné: od roku 2008 ubylo 45 procent jednotlivců bez domova, od roku 1987 dokonce 75 procent, což v praxi znamená téměř třináct tisíc nových trvalých domovů.

Ne všechno ale funguje ideálně. Současná vláda sice slibuje ukončit bezdomovectví do roku 2027, ale stát už nehraje roli koordinátora a nechal odpovědnost na jednotlivých obcích, což se projevuje nerovnoměrným rozvojem služeb. Chybí i zdravotní péče – zejména v případech, které komplikují závislosti, situaci zhoršují i nové syntetické drogy. Ve výsledku si jedna až dvě pětiny lidí v programu nedokážou bydlení udržet.

I tak se ale finský model považuje v komunitě odborníků za úspěšný, a to i díky důrazu na prevenci. Výrazně přibylo dostupných sociálních bytů pro mladé do 30 let, dostupnější jsou i poradny pomáhající předejít vystěhování, a do posyktování pomoci se zapojují i lidé, kteří sami bezdomovectvím prošli. Ostatní evropské země, včetně Česka, tak daleko nejsou. 

Zkouší se všude

Také Německo se snaží napodobit finský úspěch, ale podmínky jsou jiné: místo celostátní politiky běží obecní projekty a byty se shánějí hlavně na soukromém trhu. Například Hamburk bývá označován za příklad dobré praxe. Od roku 2022 se tam týmu sociálních pracovníků podařilo zajistit 37 bytů a žádný pronajímatel smlouvu neukončil.

V jiných regionech je situace ještě složitější. Ve městě Heidelberg, na severozápadě Německa, dlouho nedokázali umístit jediného klienta kvůli nedostatku bytů, ve Wuppertalu se projekt prakticky rozpadá. Naopak Lipsko program přijalo a začlenilo do práce tamního úřadu sociální péče. Problém je všude stejný: chybí byty. Počet sociálních bytů v Německu klesl zhruba ze čtyř milionů koncem osmdesátých let na 1,13 milionu v roce 2020. 

V Nizozemsku přibývají městské projekty, praxe je však roztříštěná a často podmíněná léčbou či připraveností, což rozmělňuje původní princip. Platforma Housing First NL prosazuje bezpodmínečné bydlení pro všechny lidi bez domova. Dordrecht jako první schválil přednostní přidělování bytů na základě oficiální klasifikace. V nabídce je vždy padesát bytů ročně. Podobný krok zvažuje Utrecht. Město Den Bosch v roce 2023 zavedlo Housing First pro osoby s nárokem na přístřeší a zároveň pořídilo hotel pro krátkodobé ubytování lidí mimo systém. 

V Česku projekty Housing First odstartovalo Brno v roce 2016. Jako první město zabydlelo 50 rodin. I tuzemsko se ale posouvá od projektů k systémovému řešení. 

Nový zákon, nová naděje 

Česko se teď zavázalo některé principy z Housing First přenést do legislativy. Systém vychází z takzvaných housing-led přístupů ověřených v projektech Housing First: nejdřív bydlení, paralelně podpora, cílem je snížit rozsah bytové nouze a předcházet pádům do bezdomovectví. 

V roce 2025 poslanci odhlasovali dlouhé roky odkládanou novelu zákona o dostupném bydlení. Nový zákon má posílit prevenci ztráty bydlení: propojí sociální práci s konkrétní bytovou podporou, rozšíří přístup k poradenství přes kontaktní místa a finančními pobídkami zvýší motivaci obcí znovu zabydlovat lidi, kteří o bydlení přišli. Státní garance pro pronajímatele má otevřít více bytů pro ty, kdo na volném trhu narážejí – seniory, osoby po výkonu trestu či samoživitelky s dětmi. Cílem je omezit pády na ulici a urychlit návrat do standardního bydlení. 

„Legislativní ukotvení dostupného bydlení je po letech klíčový posun. Hlavní otázka je, jak bude nástroj efektivní – to ukáže až praxe. Ale i tak je to jeden z nejzásadnějších momentů v ukončování bezdomovectví za poslední roky,“ říká Josef Hawel, konzultant sociálního bydlení na ministerstvu práce. 

Zároveň dodává, že se nový zákon bude teprve testovat v terénu. „Proto se soustředíme na preventivní oblast. Víme, že lidé se často vrací opakovaně – každé tři čtyři měsíce po vězení nebo hospitalizaci. Dochází k tomu, že tím, že není poskytnuta post-péče, ocitají se znovu na ulici. To vyžaduje nejen data, ale i mezioborovou spolupráci se zdravotnictvím, spravedlností a školstvím,“ uzavírá Hawel.  

Text editoval Jan Cibulka.

Tato reportáž vznikla díky podpoře organizace Journalismfund Europe a mentoringu organizace Transitions.