Z hornických domků investiční balík. Obyvatelé Liščiny se opět bojí o budoucnost

Zbývá jen pár dní do Štědrého dne. Blížící se svátky připomíná pečlivě naaranžovaná výzdoba plotu finského domku v kolonii Liščina, kolem kterého během mrazivého odpoledne procházíme společně s terénní sociální pracovnicí Martinou Bubovou z neziskové organizace Vzájemné soužití. 

„Liščina není jako jiné lokality, kde se obyvatelstvo obměnilo. Tady máme hodně původních horníků a jejich rodin, vůči kterým má stát závazky,“ popisuje v jedné z uliček Bubová. „Pojď robit na důl a my ti za to dáme smlouvu,“ tak podle jejích slov zněla dřívější vzájemná dohoda mezi těžce pracujícími obyvateli a státem.

„Místním bylo řečeno, že si domek budou moci odkoupit, nebo v něm zůstat v doživotním nájmu. Proto si myslím, že by se stát měl za rodiny horníků postavit,“ říká s důrazem v hlase, zatímco míjíme další fiňoky. Podle Bubové by většina místních, kteří zpravidla domy obývají desítky let, chtěli ve svých domovech zůstat. 

Na začátku prosince dorazily místním dopisy od vlastníka domů, společnosti Heimstaden, s informací, že je firma chce prodat jako celek jinému investorovi. Další detaily neuvedla. Podle Bubové nikdo netuší, jaký osud 114 finských domků čeká. Firma Heimstaden má své záměry oznámit na začátku nového roku. Společnost jsme oslovili s žádostí o vyjádření k situaci v kolonii, do uzávěrky článku na dotazy nereagovala. 

Ulice Bažantí, kterou procházíme, je typická vysokým počtem opuštěných domků. Ty obydlené ale za poslední desítky let prošly výraznou proměnou. Bubová se zastavuje a ukazuje na jeden z nich – má novou střechou, opravený plot a vyměněná okna. „Podívejte, místní do domků vložili nehorázné množství peněz,“ popisuje a připomíná, že v kolonii po celá léta fungovala tichá dohoda mezi vlastníky a nájemníky, která lidem dávala volnou ruku k úpravám domů. Vždy ale na jejich vlastní náklady. 

„To, co tady vidíte, je práce lidí, kteří tady bydlí. Spousta z nich domky přebírala bez dokončených podlah nebo kuchyňské linky. To vše si museli koupit na vlastní náklady. Jakmile se vystěhují, začne to tady chátrat,“ zdůrazňuje terénní pracovnice, v jejímž hlase je patrné zklamání. 

Každý další dvojdomek potvrzuje kontrast - za ploty udržovaných domů štěkají psi, o pár metrů dál zívají prázdné, rozbité stavby. Bubová mluví o tom, že celá řada místních si domy, v nichž žijí, chtěla od firmy Heimstaden na základě minulé dohody koupit. Odkup jim ale v této době společnost nenabídla. 

„Bylo jim ze strany Heimstadenu řečeno, že mají počkat, až budou osloveni. Nakonec nikdo osloven nebyl a Heimstaden změnil strategii, že chce domky prodávat jako celek. S těmi, kdo mají zájem, nikdo nemluví,“ svěřuje se sociální pracovnice. Zájem lidé projevili také o neobydlené domky. Ani těm ovšem firma nevyhověla.

„Místo toho se tady děje toto,“ ukazuje na domek, jehož střecha je místy děravá a okolí zarůstá vysokou trávou. Z konce ulice se ozývá hlas muže stojícího před domem s dřevěným obložením. „Tak co, jak to vypadá?“ obrací se s otázkou zpoza plotu na sociální pracovnici.

Muž žije v hornické vesničce, jak kolonii sám nazývá, od svého narození. V chladném odpoledni udí a předvánoční čas tráví prací venku. Právě zahrada je tím, co na místním životě oceňuje nejvíce. Zároveň se však neumí ubránit srovnání s minulostí a proměnami, kterými kolonie prošla. „Všichni chovali prasata, slípky nebo králíky. Co jste si zasadila, to jste měla. Konaly se tady pravidelně akce pro děti. Nikdy se tady nekradlo, my jsme si všichni pomáhali,“ popisuje dobu, která podle něj se současností ostře kontrastuje.

Dnes podle něj kolonii trápí problémy spojené s drogově závislými, kteří se stahují do prázdných domků, rabují a narušují život místních. Kvůli těmto potížím se řada lidí z kolonie odstěhovala. On sám už několikrát řešil vloupání do sousedního domku. „Celý dům vykradli a rozebrali střechu. Tohle tady řešíme často,“ dodává sklesle. 

Kriticky se vyjadřuje také k přístupu společnosti Heimstaden, která podle něj situaci v kolonii přehlíží. „Kdyby měli alespoň nějaký respekt, ale oni nic neřeší. Hlavně, že každý rok navyšují nájem,“ vyjadřuje nespokojenost.

Cestou zpátky potkáváme další obyvatelku Liščiny, která ve svém domku bydlí téměř padesát let. „Pracovala jsem v koksovně, proto jsem dostala byt od státu. Říkali mi, že ho mám na stálo,“ říká. I ona má obavy z budoucnosti, žádný dopis jí ale zatím nepřišel.

Dům na rohu ulice, kolem něhož pobíhají velcí psi, místní dobře znají. Bydlí v něm Marie Dobešová, bývalá učitelka, která se aktivně zasazuje o to, aby kolonie Liščina zůstala domovem starousedlíků. O budoucnosti kolonie si povídáme v den, kdy přišla o jednoho ze svých psů. O to citlivěji vnímá chování firmy Heimstaden, které považuje za nespravedlivé vůči místním. Za více než dvacet let vybudovala z holobytu, jak o původní stavbě mluví, své bydlení. Vložila do něj zhruba půl milionu korun. 

„Vidíte ten barák naproti?“ ukazuje na starou ruinu. „Tak můj domek vypadal ještě hůř. Nebyla tady elektřina, musela jsem si to na vlastní náklady zateplit, natáhnout vodu do kuchyně a pořídit si linku a sporák. A po tom všem nás vyhazují. Já to dělala proto, abych tady mohla bydlet až do smrti,“ stěžuje si.

Dodává, že zatímco nájmy se neustále zvyšují, firma Heimstaden, stejně jako v minulosti, odmítá finančně pokrýt jakoukoliv větší opravu. „Chovají se, jako by byli nad zákon,“ říká rozhořčeně. Právě absence komunikace ze strany vlastníka vadí bývalé pedagožce nejvíce. „Nikdo z Heimstadenu se s námi nebaví, zvali jsme je, ať přijedou, ale nikdo se nám zpátky neozval,“ zdůrazňuje.

Druhou, prázdnou část jejího domku začali využívat lidé bez domova. Když se s touto situací obrátila na firmu Heimstaden, odkázali ji na policii. O několik dní později se tito lidé přesunuli do dalšího z neobydlených prázdných domků, kde se hromadil nepořádek a přibývaly obavy o bezpečnost.

„Jak je možné, že ty domy nechávají chátrat a přitom, když to šlo kdysi do prodeje, tak za to chtěli miliony. Tak na jedné straně jim na tom vůbec nezáleží, chtějí po nás velké peníze a na druhé straně ty krásně opravené domky nechávají spadnout,“ zlobí se.

Do konce roku se stěhovat nebudete, slibuje Heimstaden lidem v kolonii

Už dva roky se pravidelně objevují zprávy o možném stěhování lidí z kolonií finských domků v kraji. Největší bytový fond ve střední Evropě, firma Heimstaden, řeší, jak s dřevostavbami, které mají desítky let po konci původně odhadované životnosti, naložit. Ředitel společnosti Jan Rafaj přiznává nedostatky v komunikaci s nájemníky. Podle

OkrajKlára Filipová

Zatímco paní Dobešová vypráví svůj příběh, kolem se zastavují další obyvatelé a potvrzují její slova. Jednou z nich je Radoslava Majkrzáková, která bydlí s manželem opodál. V ruce drží papírovou krabici s cukrovím, další připomínkou blížících se svátků. 

Letošní Vánoce ale pro ni budou poznamenané obavami. „Nevíme, na čem jsme. Dozvěděli jsme se to teď před Vánocemi. Manžel, který má 75 let a je na vozíku, je z toho hodně špatný, protože jsme si přeci jen něco vybudovali. A teď vám přijde dopis, že máte jít. Co je to za chování,“ říká posmutněle paní Majkrzáková.

Stejně jako další obyvatelé kolonie i ona do svého obydlí vložila nemalé peníze. Společně s manželem bydlí v domku, který stojí nad osmdesát metrů hlubokým poddolováním. V minulosti tam byla důlní šachta a kvůli propadům půdy dnes dům drží pohromadě devadesát betonových pilotů.

Pocit rozčarování ještě více prohlubuje nedostatečná komunikace firmy. „Chcete odejít, když někde bydlíte celý život?“ ptá se seniorka a dotýká se tak podstatné otázky vztahu člověka k místu, které celá léta považuje za svůj domov. „Můj manžel se tady narodil a já vyrůstala kousek vedle. Osobně bych šla okamžitě pryč, ale můj manžel by to nezvládl. Já ho každý den, i když je na vozíčku, vyvezu ven na zahradu. Kdybych ho teď odvezla do paneláku, tak je konečná. On by mi umřel,“ říká tiše paní Majkrzáková.

Vzpomíná přitom na dřívější podobu kolonie. „Proč si myslíte, že se tomu říká vyloučená lokalita, tady byly nádherné domy, kde se teď nastěhovali Romové. Zničili to během pěti let a zdevastovali to,“ dodává seniorka. Do hovoru se vzápětí rázně zapojuje paní Dobešová: „Když jsme se nestarali my, tak nikdo. Všechno je naše zásluha a teď nás vyhazují ven.“

Majkrzáková hledí na další vývoj kolonie se skepsí. Přestože se celý život považovala za optimistku, vleklá nejistota v ní postupně probudila pesimismus. Na otázku paní Dobešové, zda dorazí na lednovou schůzi obyvatel kolonie, sice přitaká, zároveň ale vyjadřuje obavu, že rozhodnutí už padlo a hlas místních nikdo nebude brát v potaz.

„Není to rozhodnuté, my jsme se na schůzi usnesli, že budeme usilovat o sociální družstvo,“ oponuje jí paní Dobešová. Obyvatelé kolonie se navíc spojili s Iniciativou nájemníků, která lidem v nájmu pomáhá řešit spory s pronajímateli. Pro seniorku to znamená alespoň malou naději, že situace nemusí být zcela bezvýchodná. „V množství je síla, čím více nás bude, tím lépe,“ uzavírá záležitost pro tuto chvíli Dobešová.

Text editovala Klára Filipová.