Mýtus jménem Miloš Sýkora: Jak vznikl příběh ostravského hrdiny?
Před více než osmdesáti lety vznikla hrdinská legenda, která se dodnes šíří Ostravou. Vedle památníku ji připomíná ocelový obloukový most, který denně přecházejí tisíce lidí. Mladý komunista Miloš Sýkora, který pod ním měl položit svůj život, však nebyl ani tak hrdinou, jako nástrojem propagandy.
Je chladný podvečer 30. dubna 1945. Tehdy čtyřiadvacetiletý člen komunistického odboje se nepozorovaně plíží k náložím pod Říšským mostem v centru Ostravy. Umístili je tam nacističtí vojáci, aby zablokovali průjezd sovětských vojáků.
Bere do ruky nůžky, které před okamžikem dostal od velitele tanku 051 Nikolaje Ivasjuka, a bez váhání přerušuje dráty vedoucí k odpalovacímu zařízení. Zachraňuje tak klíčovou přístupovou cestu do Slezské Ostravy. Vzápětí mačká spoušť signální pistole a nebe nad mostem pokryje zelená záře.
Když ji v hledí spatří řidič Ivasjukova tanku Alexander Hroch, sešlápne s úlevou plynový pedál a míří vstříc slezskému břehu. Tam sovětští vojáci nachází i tělo mrtvého zachránce mostu - Miloše Sýkoru.
Tak zní příběh ostravského hrdiny, jehož odvahu oslavovala komunistická propaganda. A přestože se nikdy nestal, šíří se dodnes.
Nikdo jiný než Sýkora
Osvobozením centra Ostravy a části Slezské Ostravy oficiálně skončila největší vojenská akce druhé světové války na území České republiky. S dozvuky posledních výstřelů se zároveň v hlavách komunistických propagandistů rodily plány na to, jakým způsobem budou svou oběť na osvobozeném území připomínat.
Vedle památníků a pamětních desek, kterým v Ostravě dominuje Památník Rudé armády v Komenského sadech, využili také oběti z řad komunistických odbojářů. Jejich příběhy měly zastínit zásluhy nekomunistických odbojářů.
Padlý Sýkora byl strategická volba. „Byl mladý, měl dělnický původ, byl komunista a v době osvobození města byl nalezen mrtvý v blízkosti mostu. Splňoval všechny představy o ideální oběti,“ popisuje důvody jeho výběru ostravský historik Lukáš Czopík.
Propagandisté měli svého kandidáta i verzi hrdinského příběhu, chybělo jim ji pouze dostat co nejrychleji mezi lidi. Hrozilo totiž, že napovrch vyplavou jiné, nepopulární verze.
„Mezi Ostravany se šířilo nespočet příběhů. Podle mě je nejpravděpodobnější ten o německém vojákovi a rodákovi z Bohumína Robertu Cysarzovi, který odmítl odpálit most výměnou za písemné potvrzení, že to byl on, kdo pomohl Rudé armádě. To ho mělo zachránit od jisté smrti,“ vysvětluje historik Petr Chlebec.
Aby Sýkorovu oběť propagandisté zakořenili do veřejné paměti, uspořádalo komunistické vedení města veřejný pohřeb. Jeho tělo umístili vedle padlých rudoarmějců do provizorního hrobu před Novou radnicí.
„Už samotné místo posledního rozloučení vypovídalo o důležitosti pohřbených pro komunistickou propagandu,“ dodává Chlebec a připomíná, že k rychlému zapsání příběhu do veřejného povědomí bylo zapotřebí mediální pokrytí pohřbu.
Detaily z události zveřejnil například komunistický tisk Nová svoboda ve vydání z 5. května 1945, týden po konci války: „Tisíce mladých lidí přišly pozdravit Miloše na jeho poslední cestě. Pohřeb se stal velkou manifestací svobodné ostravské mládeže. (...) Nad hrobem promluvil člen Národního výboru v Moravské Ostravě a v projevu slíbil pojmenování mostu Mostem Miloše Sýkory.“
Veřejně ohlášeným přejmenováním mostu propagandisté ujistili Ostravany, že hrdinou je komunista Sýkora a nikdo jiný.
Jak udržet mýtus při životě
Dodnes je takzvaný „Sýkorák“ významnou dopravní tepnou v centru města a každý den tisícům lidí připomíná to, co se na něm mělo před více než 80 lety odehrát. Na falešný hrdinský příběh upozorňuje u mostu pověšená pamětní deska i Památník Miloše Sýkory.
Jde o úspěšný výsledek dlouhodobého komunistického snažení. Strana příběh udržovala živý, aby lidé nezapomněli či lidová šeptanda podíl komunistického hrdiny na osvobození Ostravy nezpochybnila. Pod jejím dohledem hned rok po válce vznikla publikace Památce Miloše Sýkory, která popisovala jeho život, včetně záchrany mostu.
V roce 1946 propaganda oživila otázku místa posledního odpočinku svého hrdiny. Při kultivaci prostoru před Novou radnicí bylo nutné hroby z náměstí přemístit. Ostatky rudoarmějců zamířily do nově vybudovaného mauzolea v Komenského sadech (dnes Památník osvobození Rudou armádou, pozn. red.), urna s popelem Miloše Sýkory putovala na centrální moravskoostravský hřbitov (dnes Sad Milady Horákové, pozn. red.).
„Důstojným ztvárněním hrobu byl pověřen ostravský akademický sochař Rudolf Vávra. Zkultivované místo posledního odpočinku ale nemělo dlouhého trvání. V roce 1975 byl hřbitov zrušen a adaptován na park,“ říká historik Chlebec.
1) Říšský most nesl po válce jméno svého údajného zachránce. 2) Odhalení upraveného hrobu Miloše Sýkory na moravskoostravském hřbitově (dnes Sad Milady Horákové) v roce 1948. Zdroj: Ostravské muzeum
Za místo posledního odpočinku byl posléze zvolen hřbitov ve Slezské Ostravě, kde se hrob Miloše Sýkory nachází dodnes. Ani zde neponechali komunisté v čele města nic náhodě a hrob umístili nedaleko hlavního vstupu. Hrob nebyl překvapivě nijak okázalý.
Jediné, co tak z místa tvořilo produkt propagandy byl epitaf, který Miloši Sýkorovi přisuzoval hrdinský status. „Zde odpočívá Miloš Sýkora (...). Svou hrdinnou smrtí zachránil (...) slezskoostravský most, který nese jeho jméno.“
Hrob je nadále udržován a navštěvován, o čemž svědčí přítomnost květinové výzdoby, ale také hořící svíčky. Potvrzují, že Sýkora a jeho hrdinský čin stále neupadl v zapomnění.
Chléb, hry a hrdinská legenda
Mýtus o Sýkorovi začal nabývat na významu zejména v 50. letech 20. století. V takzvaném budovatelském období hledali sovětští a českoslovenští komunisté způsob, jak lidem připomenout, kdo osvobodil Ostravu a komu by za možnost budovat „zářnou“ budoucnost měli děkovat. Chtěli tím obnovit důvěru, která byla po měnové reformě v roce 1953 značně otřesena.
Vedle příslušníků Rudé armády se opět pozornosti propagandistů těšil i ostravský hrdina. V roce 1955 o něm vyšel snímek z produkce Československého armádního filmu a moskevských filmových ateliérů. Tvůrci ve snímku zobrazili válečné putování 1. Československé tankové brigády v SSSR, včetně záchrany mostu. Roli Sýkory ztvárnil držitel státní ceny herec Jiří Vala.
„Film byl pojat velkolepě a působil jako vojenské manévry. Propagandě se nejspíše přerušení drátů pomocí nůžek zdálo málo hrdinské, a proto strčili v osudnou chvíli postavě Sýkory do rukou granát,“ popisuje filmovou adaptaci legendy historik a pedagog Petr Šimíček.
Práce s příběhem Miloše Sýkory byla nákladná, ale pro komunistické představitele města měla velký význam. Vedla mladé lidi k usilovnější práci při budování socialismu. „Sešli se ostravští chlapci a děvčata u mostu, který byl nazván jménem Miloše Sýkory. Vzpomněli hrdinství mladého komsomolce, který byl jako první zapsán do Knihy cti předsednictva KV ČSM v Ostravě, a slíbili, že na svých pracovištích budou pracovat co nejlépe, aby tak uctili památku Miloše Sýkory,“ píše se v článku v Nové svobodě z 30. dubna 1955.
Na začátku 60. let měl údajný zachránce hlavního ostravského mostu větší pozornost než vojáci, kteří most a přilehlé části Ostravy skutečně osvobodili.
A zbyl jen novinový titulek...
Propaganda nehodlala z nastaveného trendu slevit. V rámci oslav dvaceti let od osvobození Ostravy plánovala vzdát Miloši Sýkorovi hold způsobem, který neměl u obětí z řad členů odboje ve městě obdoby.
„Od dubna 1960 vstoupila v platnost půlroční lhůta na zasílání návrhů pro nový Památník Miloše Sýkory. Památník byl navrhován v době, kdy vznikl Památník Slovenského národního povstání v Bánské Bystrici a plánoval se památník v Hrabyni. Jednalo se o součást nových míst paměti ve veřejném prostoru odkazujících na druhou světovou válku,“ doplňuje Chlebec.
Soutěž na zhotovitele památníku měla přísná kritéria, která respektovala hodnotu Sýkorova činu. Jejím výhercem se stal prorežimní sochař Konrád Babraj, držitel státní ceny a realizátor sousoší Památníku Rudé armády v ostravských Komenského sadech. Architektonický návrh prostoru kolem památníku pak dostal na starost přímo hlavní městský architekt Miloš Bartoň.
Ani oni ale neměli zcela volnou ruku. Někteří městští zastupitelé nesouhlasili se ztvárněním Miloše Sýkory v nepříliš hrdinské poloze vleže. Prošel až druhý návrh, který obsahoval méně detailů a byl více symbolický. Každý si tak podobu Miloše Sýkory může představit podle sebe.
Památník byl hotov. „Ten hoch zde život položil, aby ten most žil, aby lidé po něm mohli chodit. Když ho zabili, pod mostem už jarní vody šly,“ píše se na něm. Umělecká komise byla spokojena a navrhla sochaře na cenu města Ostravy.
Jeho odhalení 29. dubna 1965 podle zápisu městského kronikáře přihlížely až tři tisíce Ostravanů. Jenže ne všichni byli tak spokojeni, jak si komunisté představovali. Na stránkách městské kroniky je zveřejněn jeden z kritických dialogů mezi přihlížejícími.
„Tuž, kdo ten pomník zrobil?“
„Prý jakýsi Babraj.“
„No to já vím, ale jak se jmenuje?“
Očekávaný pozitivní ohlas veřejnosti se nedostavil. A přestože příběh Miloše Sýkory byl i díky památníku zachován pro budoucí generace, jeho význam pro propagandu začal postupně upadat.
V následujících letech, pravděpodobně vlivem ztráty zájmu o komunismus a jeho hrdiny, poklesla snaha o systematickou propagaci ostravského hrdiny. Odbojář byl v 70. a 80. letech ve veřejném prostoru upozaděn a téměř upadl v zapomnění.
„Připomínky se zúžily na každoroční výroční zprávy o jeho smrti na stránkách komunistických novin Nová Svoboda,“ komentuje historik Chlebec stav Sýkorovy legendy v dobách normalizace.
Kdo Sýkora skutečně byl?
Po roce 1989 přišla příležitost uvést věci okolo Miloše Sýkory na pravou míru. První krok ke zbavení odbojáře hrdinského nánosu vytvořeného komunistickou propagandou udělal v roce 2005 ve studii publikované ve sborníku Archivu města Ostravy historik Pavel Hamza. Předložil několik verzí příběhu osvobození mostu a kriticky zhodnotil jejich relevantnost.
Vycházel ze vzpomínek pamětníků. Přestože jejich výpovědi s odstupem času nemusely být přesné, objevili se tací, kteří Sýkoru ze svých vzpomínek na tehdejší události úplně vynechali. To se týká konkrétně verze s již zmíněným německým vojákem Robertem Cysarzem, kterou nezávisle na sobě představili dva pamětníci a kde komunistický hrdina vůbec nefiguruje.
Ani příběh o Cysarzovi však neposkytuje uspokojující popis toho, co se u mostu skutečně odehrálo. Hamza proto došel k závěru, že Sýkora byl v době překročení mostu nalezen mrtvý v jeho blízkosti.
Práce Pavla Hamzy v dubnu loňského roku inspirovala Ostravské muzeum k vytvoření putovní výstavy Ostrava v Protektorátu, kterou zpracovali historici Petr Chlebec a autor tohoto textu. Cílem bylo splatit dluh regionálních muzeí, která se tématu Miloše Sýkory dosud kriticky a do hloubky nevěnovala.
Ani z výsledků jejich bádání však není jisté, co se skutečně pod mostem přes řeku Ostravici v polovině 40. let stalo nebo kdo byl Miloš Sýkora. „Pravděpodobně se to nikdy nedozvíme. To ale neznamená, že bychom měli přestat mluvit o tom, kým nebyl,“ upozorňuje historik Chlebec s tím, že v opačném případě „budeme nadále věřit smyšlenému příběhu komunistické propagandy“.
Reportáž editoval Jan Žabka
