Ostravský novinář Papadopulos: Dědeček byl řecký uprchlík, dostal tady své první boty

Zahraniční zpravodaj České televize Andreas Papadopulos se sice narodil v Ostravě, ale kořeny má v Řecku, Bulharsku, Makedonii i na Slovensku. V rozhovoru pro Okraj odkrývá nejen osud svého dědečka, jenž přišel do Jeseníků jako dětský uprchlík po řecké občanské válce, ale i to, jak se žije s "jinou" identitou v Ostravě-Porubě. Rozebírá úspěšnou integraci menšin v Česku a proruské nálady u části řecké diaspory.

Dědeček a tisíce mladých Řeků

Váš dědeček se do Československa dostal po porážce komunistů v občanské válce. Jaký je jeho příběh?

Je stejný jako příběh tisíců dalších malých dětí, které mezi lety 1946 až 1949 přišly do Československa ještě během občanské války v Řecku. Válka se vedla mezi vládními silami podporovanými Západem a komunistickým vojskem Řecka, které mělo zázemí hlavně v komunistických státech formujícího se východního bloku. Levice v občanské válce prohrála, desítky tisíc lidí musely odejít a většinou zamířily do zemí sovětského bloku.

Dědeček byl součástí vlny zhruba sta tisíc politických uprchlíků z Řecka. Prožil to jako čtyřleté dítě, které na severu Řecka naložili do vlaku a dopravili do Československa. Skončil v Jeseníkách v jednom bývalém zámku, který byl přeměněn na internační dům, kde žil společně s řeckými vychovatelkami a českými pracovnicemi.

Do Jeseníků nedorazili Řekové náhodou. Tehdejší komunistický režim rozhodl po roce 1948, kdy už byla jasná porážka řeckých povstalců, že Sudety budou po vyhnání Němců částečně osídleny řeckými uprchlíky. Těch bylo v Československu asi 12 000 a jedním z nich byl i můj dědeček.

Jak se postavil na vlastní nohy, když vyrůstal v dětském domově?

Na dětský domov vzpomínal jako na šťastné dětství. Přišel ze severního Řecka, z oblasti velkého materiálního nedostatku do země, která byla rozvinutější. V paměti mi utkvělo, jak vyprávěl, že se v dětském domově naučil jíst příborem, protože do té doby ho nepoužíval. V Československu dostal také své první boty. Do konce života byl vděčný tehdejšímu státnímu zřízení a této konkrétní zemi za to, jakým způsobem se o něj postarala v momentě, kdy oba jeho rodiče padli ve válce.

První generace emigrantů si většinou nacházela partnery ve stejné národnostní kategorii, tedy Řekové si často nacházeli Řekyně. Měl to váš dědeček stejně?

On to měl trochu jinak. Za manželku si vzal mou babičku, která je také z národnostní menšiny, ale má slovensko-bulharský původ. Je ale pravdou, že většina našich známých z řecké komunity, pokud se to tak dá ještě nazvat, to má naopak a našla si partnera z řad Řeků.

Jak vás během dětství ovlivnil váš řecký původ?

Pro mnohé ve škole to byla součást mé identity, i když já sám jsem to tak intenzivně nevnímal. Velmi často mě oslovovali „Řeku“, přestože řecky nemluvím. Když jsem chodil v Ostravě-Porubě na základní školu Generála Škarvady a potom na Jazykové gymnázium Pavla Tigrida, neznamenalo to, že se kolem mě pohybovali jen lidé stejného intelektu. Velmi často zaměňovali můj řecký původ za původ romský. Mě osobně se to zásadně nedotýkalo, ale v kontextu vyrůstání na porubských pavlačích jsem to samozřejmě vnímal jako nadávku. 

Dá se říct, že vás toto dětství zocelilo?

Nemyslím si, že by mě to zásadně zocelilo. Můj původ sice přispěl k tomu, že jsem byl na základní škole předmětem určité šikany, ale vždycky jsem se s tím vypořádal.

Proruští Řekové?

Zmínil jste řeckou komunitu, pokud se tak dá vůbec nazvat. Mohl byste rozvést, jak jste ji vnímal tehdy a jak ji vnímáte dnes?

S otcem a dědou jsme chodili na řecké zábavy. Dědeček se v řecké komunitě v Ostravě aktivně angažoval. Řecká zábava byl v podstatě sraz první a druhé generace Řeků u řeckého tance a jídla. To se mi líbilo, pamatuji si tam i známé mých rodičů, se kterými se sem tam ještě potkávám.

Ale myslím si, že ucelená komunita už neexistuje. Zejména druhá a třetí generace už samy sebe považují za Čechy. Pokud se lidé scházejí, jsou to hlavně příslušníci druhé generace.

Jaké máte vzpomínky na řecká setkání?

V paměti mi utkvěla jedna situace. Bylo to měsíc po mém návratu z tehdy již částečně okupované Ukrajiny po začátku války. Ti lidé věděli, kdo jsem a kde jsem byl, přesto velmi intenzivně a nahlas vykřikovali, že jsou rádi, že „jsme dobyli Mariupol“. To samozřejmě odkazuje na proruské názory části této generace. Vychází to ze sympatií k Sovětskému svazu a k bývalému východnímu bloku. Souvisí to s tím, co jsem zmiňoval u svého dědečka – s vděkem za to, kde dostali první boty, teplé jídlo, oblečení a kde se naučili jíst příborem. 

Jak byl nastavený váš dědeček?

Dědeček byl, co si pamatuji, nastavený protiamericky, protože Spojené státy v občanské válce podporovaly stranu, která zabila jeho rodiče. Tyto animozity a nálady jsou poměrně snadno sledovatelné a vysvětlitelné. U nás v rodině se ale nikdy neobjevovaly, takže jsem se ani necítil povinen se do komunity hlouběji integrovat. Samozřejmě to neplatí pro všechny, mluvím pouze o svém okolí, což je strašně důležité dodat. Kdyby to slyšel například Petros Michopulos (politický komentátor, pozn. red.), asi by se mnou nesouhlasil.

Máte pro sympatie části Řeků k Rusku pochopení?

Určité pochopení mám u lidí, kteří patří k té starší generaci, tam se to dá historicky pochopit. Na druhou stranu mi přijde zvláštní zůstávat v přesvědčení, které bylo platné v 50. letech minulého století, ještě ve třetí dekádě 21. století.

Evropa, Varšava, Cheb a nejlepší země na světě

Ještě se vrátím k Řecku. Jak se cítíte, nebo jak jste se cítil, když jste tam přijel? 

Naučil jsem se pár řeckých slov a když v Řecku vidí mé jméno a příjmení, například v hotelech, často dostanu nadstandardní služby nebo lepší zacházení. Že bych se ale v Řecku cítil jako doma, to se říct nedá. Umím sice řecky číst, ale už nevím, co jednotlivá slova znamenají. Doma se cítím v Evropě, takže do jisté míry tam domov vnímám, ale je to dané tím, že jsou otevřené hranice a jde víceméně o stejnou kulturu, jako je ta naše, i když se to na první pohled nezdá.

Cítíte se tedy doma všude v Evropě?

Ano. Žil jsem v různých zemích. S manželkou jsme dlouhou dobu bydleli ve Varšavě a nevím, proč bych měl mít raději například Cheb – proti kterému nic nemám, ale v životě jsem tam nebyl. Když jsem měl tři roky domov v Polsku se skvělými sousedy, Poláky a Židy, tak nemám důvod nepovažovat Varšavu za svůj domov. Stejně tak nemám problém považovat za svůj domov částečně Krétu, kam se s manželkou často vracíme, nebo slovenské Tatry a rakouská alpská jezera, kde jsem odmalinka vyrůstal, protože jsem hodně lyžoval.

V zahraničí jsem ale na Českou republiku hrdý. Ostatně jsem zpravodaj České televize. Ať se mi to líbí, nebo ne, mé chování a slova spoluvytvářejí obraz Česka v očích konkrétních lidí v zahraničí. Nemám tedy vůbec problém říct, že jsem Čech, že mám Česko rád a že je to pro mě nejlepší země na světě.

Když mluvíte o tom, že Evropa je váš domov, co pro vás znamená národ nebo nacionalismus?

Záleží na kontextu. V mé hlavě to nemá negativní ani pozitivní konotaci. Mám rád historii, národní mýty a příběhy. Když se řekne nacionalismus, každému se samozřejmě vybaví nacistické Německo. Mně se vybaví také Polsko, kde kombinace nacionalismu, národního cítění a katolické víry umožnila Polákům přežít navzdory všem okupacím, záborům a snahám o jejich likvidaci.

Těžko se mi plošně odsuzuje například izraelský nacionalismus. Můžu odsoudit jeho konkrétní projevy v Gaze nebo v jižním Libanonu, ale těžko ho odsoudím jako celek v momentě, kdy konkrétní národ přijde o miliony příslušníků během obrovské genocidy, která byla vyprovokována tvrdým německým nacionalismem. Chápu, že ten národ musí s takovým traumatem žít a spoléhat se sám na sebe. Naopak řecký nacionalismus, tak jak ho sleduji, se mi ve svých projevech docela hnusí, ale zároveň chápu odkud a proč pramení.

Je to zkrátka konstanta, se kterou v Evropě od vzniku národních států žijeme už dvě století. Vždy je potřeba posuzovat konkrétní příklady, těžko se to zobecňuje jako jednotná ideologie. Myslím, že i v Česku sehrál nacionalismus v 90. letech jak pozitivní, tak negativní roli. Negativním dědictvím jsou různé útoky nebo neonacistické písně některých interpretů. Na druhou stranu tento proud pomohl budování republiky po rozdělení Československa. Je to téma na delší úvahu a nerad bych spadl do škatulky antinacionalisty nebo nacionalisty, protože se necítím být ani jedním.

Je možné si z osudu řeckých emigrantů vzít nějaké ponaučení či inspiraci?

Když se podíváme na západní země a jejich současnou uprchlickou situaci, například v Německu nebo Rakousku, mají dnes neblahou zkušenost s integrací lidí z arabských zemí nebo částečně z Turecka, přičemž Turecko není ve své evropské části kulturně tak odlišné od Řecka. Tento současný neúspěch integrace na Západě lze dát do kontrastu s úspěšnou integrací, která proběhla v Československu. I když tehdy šlo o komunistický stát, vždy záleží na lidech, jak se k tomu společnost postaví.

Emigrační vlna z Řecka a Makedonie, ale později i vietnamská komunita v 70. letech, to jsou podle mě příběhy úspěšné integrace, které se často podceňují. Ostatně i současná integrace Ukrajinců po začátku války ukazuje, že Česko je v tomto ohledu velmi tolerantní a relativně výjimečné. Naše společnost umí tyto procesy zpracovat a perfektně se zorganizovat na pomoc druhým. Přes některé projevy, které se mi nelíbí, jsem obecně vděčný, že můj dědeček byl vlakem poslán právě do tehdejšího Československa a do jeho české části.

Rozhovor editoval Jan Žabka