Matky řeší chudobu, na rozvoj dětí nezbývá čas. Omama jim dává šanci na lepší život
Chudoba působí na děti od narození. Negativně ovlivňuje jejich vývoj a šance do budoucna. Program Omama pomáhá romským rodinám z vyloučených lokalit v Moravskoslezském kraji překonat těžký start do života a přerušit generační kruh chudoby. Služba inspirovaná slovenským úspěchem ukazuje, že to jde.

„Jak se jmenuji? Ano, správně – Erika. Nebo klidně taky O-ma-ma,“ říká pomalu Erika Biháriová dvojčatům Zdeňkovi a Viktorovi. Sedí spolu na zelené podložce v jednom z domků v Bohumíně a jako každý týden zazvoní rolničkou a tím zahájí výukovou lekci v rámci programu Omama. Ten do několika měst v kraji přivedla ze Slovenska v roce 2022 organizace Cesta von CZ.
Erika jako Omama pomáhá nejmenším dětem z Bohumína a Orlové rozvíjet klíčové dovednosti, které mohou pozitivně ovlivnit jejich budoucí život. Sama vyrůstala v chudobě, vychovala dva potomky a vystřídala několik profesí – od sociální pracovnice po práci v gastronomii. Dnes chodí za matkami v romské komunitě, pomáhá jim s výchovou dětí a radí, jak je rozmluvit nebo podpořit jejich schopnosti od narození do tří let života.
Děti, které se narodí do rodin postižených chudobou a vyrůstají ve vyloučených lokalitách, mají od začátku výrazně ztížené podmínky. Chudoba vytváří stres, který již v raném věku negativně ovlivňuje vývoj mozku, což má vliv na jejich úspěch ve škole nebo v práci v budoucnu.
Podle šéfky organizace Cesta von Svatavy Plaché může Omama pomoci rodinám přerušit kruh generační chudoby a vymanit se z vyloučení díky vzdělání a rozvoji v raném věku. Jak se ukazuje na Slovensku, program má dobré výsledky. Potvrdila to studie, na které spolupracovali vědci z Oxfordské univerzity a kterou publikovali před třemi lety ve vědeckém časopise Archives of Disease in Childhood.
Při zkoumání neurologického vývoje dvouletých dětí z chudých romských rodin, které byly zapojeny v programu, se zjistilo, že mají výrazně lepší myšlení, pohybové dovednosti a jazykové schopnosti než děti z romských osad, které se s Omamou nesetkávají.
„Jedna babička mi řekla, že jí naše služba připomíná porodní báby, které kdysi docházely do rodin i po porodu a učily matky, jak se o dítě starat. To, co děláme, pro ně má podobný význam,“ myslí si Omama Erika.

Řeší bydlení, na čtení není čas
Díky tomu, že program dobře funguje, se jej Cesta von CZ rozhodla rozšířit i do Česka. Zatím působí jen v Moravskoslezském kraji, kromě Bohumína a Orlové i v Ostravě, Karviné a Havířově. Cesta von CZ v něm zaměstnává šest žen, které pracují s necelou stovkou dětí.
Když Erika do domácností přichází, nejdříve ji zajímá, co je u dětí nového. Jsou zdravé? Potřebují něco? Dělají něco nového? „Dítě třeba začne držet hračky nebo žvatlat, ale matka si ani nemusí uvědomit, že je to změna, která má význam,“ vysvětluje.
Aby byly lekce efektivní, je důležité, aby byl v domácnosti co největší klid. Když Omama přijde k rodině, kde je více sourozenců, kde spolu žije více generací a mnohdy i další příbuzní, je občas náročné toho docílit. Erika proto za matkami chodí ráno, kdy jsou muži v práci, starší děti ve škole a ona se může věnovat matkám a nejmladším potomkům.
Hluk a chaos ale nejsou ty největší překážky. Omamy běžně navštěvují rodiny, které žijí za hranicí chudoby. Podle Eriky tito rodiče nemají čas věnovat dětem pozornost nad rámec základních potřeb – třeba jim přečíst pohádku.
„Řeší jiné věci, shánějí peníze, něco k jídlu nebo se neustále stěhují z místa na místo. Největší překážkou je pro ně chudoba a z toho vyplývající problémy s bydlením. Mnohdy neumí hospodařit a žijí ze dne na den, teď a tady,“ popisuje situaci v rodinách.
Prostředí má zásadní vliv
Odborníci uvádějí, že je pro novorozence zcela zásadních prvních tisíc dnů života, kdy se mozek vyvíjí nejrychleji a formují se schopnosti, jež rozhodují o jejich dalším rozvoji. Stres, trauma, chudoba nebo násilí během těchto dnů mohou mít na zdraví dítěte dlouhodobé negativní účinky. Zanedbání tohoto období často vede k nižší úspěšnosti ve vzdělávání, práci i v dalších oblastech života.
„Tyto děti, které v důsledku prostředí, do kterého se narodily a ve kterém vyrůstají, zaostávají za ostatními. A nejde o to, že by neměly potenciál – problémem je jejich prostředí,“ vysvětluje Kateřina Sirotková, ředitelka Platformy pro včasnou péči. Ta podporuje služby pro ohrožené děti.
Podle Sirotkové nelze tyto zásadní problémy vyřešit jinak než systémově. „Pokud rodina nemá střechu nad hlavou, teplo nebo bezpečné prostředí, výchova a hra s dítětem prostě nebudou prioritou. To je naprosto logické. Nikdy nedosáhneme výsledků, které bychom si přáli, pokud tyto základní věci nebudou v pořádku,“ tvrdí.
Systémová podpora ale v současnosti v tuzemsku není. „Rodinná politika v Česku se zaměřuje hlavně na finanční výpomoc, jako je příspěvek na mateřskou a rodičovskou dovolenou. Klíčová podpora v oblasti práce s dětmi nebo zvládání náročných situací ale chybí. Rodiny, které postrádají vzory rodičovství, často zůstávají mimo dosah pomoci a „vidíme“ je až později ve školce, ve škole, kdy je už těžké něco měnit,“ popisuje Sirotková. A služby pro předškolní děti, jako například jesle nebo dětské skupiny, bývají placené, takže chudé rodiny na ně nedosáhnou.
Program Omama reaguje právě na tyto limity – díky pravidelnému kontaktu a praktické podpoře pomáhá rodinám z vyloučených lokalit vytvořit pevný základ pro zdravý rozvoj dětí.
„Pomáhají tam, kde je riziko, že to nezvládnou. Takové rodiny potřebují vzor, někoho, kdo je provede. A když to funguje, děti pak plynule přecházejí do mateřských škol,“ vyzdvihuje přínos služby Sirotková.






Foto: Jan Žabka / Okraj.cz
Služba je vedle chudoby či nedostatečné informovanosti omezená třeba kulturními zvyklostmi – například v některých rodinách se otcové téměř nezapojují do výchovy dětí. Starost o potomky stojí pouze na matce, takže se muži lekcí většinou neúčastní.
To je také jeden z důvodů, proč není mezi Omamami žádný muž. Podle Plaché z Cesty von by si otcové jiného muže jen tak nepustili domů, proto musí být Omamou vždy žena.
„Nemá smysl to lámat přes koleno, je lepší tento fakt přijmout a přizpůsobit se mu. Byla by chyba snažit se všechny vychovávat podle jedné šablony,“ komentuje to Sirotková. Základní mechanismy jsou podle ní všude stejné, nehledě na zvyklosti: každé dítě potřebuje cítit bezpečí a mít dospělého, který mu poskytne stabilní referenční bod.
Větší rodina jako manufaktura
V bohumínském domku je hluk, Zdeněk a Viktor se smějí, někdy se překulí, občas zopakují, jak dělá gorila, což se učili posledně, nebo si se mnou chtějí plácnout, když je při aktivitách s Omamou sleduji. „Líbíte se jim,“ míní jejich matka Vendula Mirgová, která byla k programu nejdříve skeptická.
Nakonec se ale rozhodla službu využít, protože ji trápilo, že jeden ze synů se ještě nerozmluvil. Eriku znala už dříve a o lekcích se dozvěděla přímo od ní. „Viktor byl v pohodě, ale Zdeněk vůbec nemluvil. To se změnilo, tak jsem ráda,“ říká. Omamu už doporučila dalším známým.
Erika se chaosem v místnosti nenechává rozhodit. Vždy oba bratry s klidem usměrní a přiláká jejich pozornost na další aktivitu. Jezdí s autíčky sem a tam nebo skládají formičky různých velikostí tak, aby do sebe zapadly. Omama chlapcům nejdříve ukáže, jak to mají udělat, a následně se o to pokouší sami. I když jim Erika musí občas pomoct, nakonec si společně zatleskají.
Líbí se vám naše práce?
Podpořte hloubkovou novinařinu z našeho kraje
a nastavte si pravidelnou platbu přes Darujme:
Děti si právě těmito zdánlivě zanedbatelnými aktivitami upevňují jemnou a hrubou motoriku i jazykové návyky a schopnosti, které jim mnohdy chybí.
V rodinách, které Erika pravidelně navštěvuje, vidí velký rozdíl mezi matkami s jedním dítětem a těmi, které jich mají více. „U prvorodiček je větší prostor je něco naučit, ukázat jim, co mohou dělat lépe. Ale pokud už maminka má tři, čtyři nebo více dětí, vše řeší automaticky. Zaměřuje se hlavně na základní potřeby dětí, které už má zažité a méně přemýšlí o jejich rozvoji,“ všimla si Omama.
„Přirovnávám to k manufaktuře – vše je automatizované, aby to fungovalo,“ dodává Erika s tím, že základem je dítě nakrmit, přebalit a uspat. Často je pro tyto matky obtížné najít čas na individuální hru nebo cílený rozvoj nejmladších ratolestí.
Miroslav Klempar, šéf organizace Awen Amenca, která se zabývá vzděláváním romských dětí, to potvrzuje. „Přetrvává dojem, že když se dítě narodí, je hluché a slepé, že teprve až postupně začíná vidět a slyšet. Nebo že je na učení malé, že se může učit až ve škole,“ vysvětluje.
Program Omama je podle něj důležitý z mnoha důvodů. Například ukazuje rodičům, že i to, co mají doma, se dá použít jako vzdělávací materiál, takže nemusí kupovat hračky, které jsou často drahé.

Od Romek pro Romky
Program Omama sesbíral už několik cen v cizině i v Česku. V roce 2019 to bylo prestižní ocenění SozialMarie za sociální inovaci. Tuto cenu každoročně uděluje rakouská nadace Unruhe patnácti organizacím ze střední a východní Evropy, které řeší naléhavé společenské výzvy. Loni česká Cesta von uspěla v Cenách SDGs (zkratka vychází z takzvaných Cílů udržitelného rozvoje Organizace spojených národů, pozn. red.) Asociace společenské odpovědnosti v kategorii Diverzita, rovnost, inkluze.
Omama zatím není registrovaná sociální služba. Program funguje díky příspěvkům různých nadací, dárců a peníze získává také z dotací. Službu podpořilo i ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci Operačního programu Zaměstnanost plus. Úřad oceňuje pozitivní dopad programu na rodiče a jejich kompetence, na vývoj dětí a posílení samotné komunity.
„Pomoc nepřichází zvenčí, ale od známých a blízkých osob, které mají se stejnou situací vlastní zkušenosti,“ zdůrazňuje tiskový mluvčí ministerstva Jakub Augusta.
Na Slovensku má služba mnohem větší základnu, funguje tam už šest let, hlavně v romských osadách. Cesta von v sousední zemi zaměstnává padesát Omam, pětadvacet mentorek a působí ve třiceti pěti komunitách. Programem tam prošlo už kolem tisícovky dětí.
V Česku se služba musela přizpůsobit místnímu sociálnímu systému i jiné podobě vyloučených lokalit. „U nás například probíhá častější migrace obyvatel než na Slovensku. Pokud se rodiny z programu Omama přestěhují někam, kde působíme, můžeme je „převést“ k jiné Omamě,“ popisuje ředitelka Svatava Plachá.
Cílem programu je, aby zkušenosti romským matkám předávaly jiné Romky. Omamy musí projít sérií odborných školení, kde se učí o generační chudobě, psychomotorickém vývoji dětí, správnou manipulaci s miminky a trénují i samotné výukové lekce. Zapojené ženy by měly být starší třiceti let a měly by mít zkušenosti s výchovou dětí, aby jim rodiny důvěřovaly.
Věk a reputace Omamy v komunitě je zásadní. „Zjišťujeme, která žena je v daném místě osobností, případně zda na ni máme reference od našich Omam nebo od organizací, které v lokalitě působí. Díváme se na to, jaké má v komunitě vztahy a zda jí rodiny důvěřují natolik, že ji pozvou k sobě domů,“ uvádí Plachá.
Žila jsem jako ony
Podle Omamy Eriky si některé maminky nejdříve myslely, že jim bude hlídat děti a ony si budou moct řešit své věci. Jak ale sama říká, chápe to, protože strávila mládí v chudém prostředí.
„Žila jsem jako mnozí z nich a vím, o čem ten život je. Rok jsme se myli ve vaničce, v té době jsem byla těhotná, neměli jsme na bojler ani na pračku, takže jsem prala v rukách. Než jsme si s manželem něco vybudovali, trvalo to. Když rodiny nemají na chleba, na sunar nebo na pleny, poznávám to,“ říká.
Přesto je pro ni práce často psychicky náročná. „Když vám na lekci přijde hladové dítě, slyšíte, že mu kručí v břiše, nemůžete po matce chtít, aby se teď věnovala lekci, když ho nemá čím nakrmit. To je fakt těžké,“ míní Erika.
I proto má každá Omama svou mentorku, se kterou řeší nejen každodenní práci, ale sdílí s ní, co zažila nebo co ji trápí. „Mají spolu blízký vztah a mentoring slouží i jako určitá psychohygiena. Na poradách necháváme prostor pro sdílení a řešení náročných situací,“ vysvětluje ředitelka Plachá.
Po skončení lekce má Omama čas také na rozhovor s rodiči, při kterém se snaží prozkoumat aktuální situaci rodiny. Pokud mají nějaké problémy, snaží se je propojit s jinými organizacemi, případně doporučit, jak potíže řešit a s kým.
„To je super, protože v těch rodinách tyto znalosti někdy chybí,“ míní Miroslav Klempar z Awen Amenca, který oceňuje třeba i to, že Omamy rodinám občas poskytují i výživu nebo jim pomáhají najít pediatra.
Z lektorky kamarádkou
Omamy se zaměřují na pozitivní motivaci a rodiče nehodnotí. „Klíčové je být vzorem. Když přijde pracovnice do domácnosti a vidí, že miminko leží na zemi a matka na něj mluví z výšky, protože sedí na židli, tak ona sama si k dítěti sedne na zem. Nepřijde a neřekne: ‚Měla byste si sednout na zem.‘ Prostě to ukáže příkladem a přizve ji: ‚Pojďte taky‘. Rodič se tím přirozeně učí,“ vysvětluje Kateřina Sirotková z Platformy pro včasnou péči.

Nejspíš i proto si dokázala Erika získat důvěru svých klientek a v podstatě každý týden má zaplněný lekcemi. Další zájemkyně, které její pomoc samy vyhledají, má na čekací listině. Každá Omama má na starost zhruba patnáct až dvacet rodin a za každou z nich dochází vždy jednou týdně.
Podle Svatavy Plaché stačí pět lekcí k tomu, aby rodiče viděli, že má program vliv na jejich dítě. A když vidí výsledky, chtějí dál pokračovat. Jednou za čtvrt roku se zapojené rodiny scházejí v klubu a na komunitních akcích, jako je loučení s létem nebo vánoční odpoledne. „Akce slouží k utužení komunity, posílení pozice Omam v lokalitě a navazování vztahů s dalšími rodinami,“ popisuje šéfka programu.
Erika vzpomíná, že některé její klientky byly ze začátku nedůvěřivé a pustily ji k sobě spíš ze zdvořilosti. Když ale po pár setkáních viděly, že se jejich dítě těší, že se mu to líbí, že se něco nového učí a když Omama odchází, pláče nebo jí vyzouvá boty, změnily přístup.
S některými svými klientkami se postupně i spřátelila, takže jí i ve volném čase píší, když se něco děje nebo když se chtějí třeba jen inspirovat, co by mohly uvařit k obědu. To jsou momenty, které Erice dokazují, že její práce má smysl a proč v ní chce přes občasné obtíže pokračovat.
Text editovaly Simona Janíková a Lucie Černá.
Za mentoring v rámci Solutions Journalism děkujeme Lucii Černé z organizace Transitions.
Tento článek byl vytvořen ve spolupráci s Transitons v rámci programu podpory žurnalistiky zaměřené na řešení. (This article has been produced in partnership with Transitions as part of a programme to support solutions journalism.)