Omluvit se, že bylo Hlučínsko součástí nacistického systému? Nevím, jestli je to na místě, říká historik

Reflexe období druhé světové války na Hlučínsku ještě neproběhla, myslí si Jiří Neminář. Podle historika a pedagoga z Muzea Hlučínska byla v Československu zhruba od šedesátých let minulého století společenská smlouva, která lidem na Hlučínsku umožnila kličkovat ve své minulosti. Prajzská byla za druhé světové války součástí německé Třetí říše.

„Hlučíňané mají oproti Němcům obrovské štěstí. Zatímco Němci se k tomu museli postavit a tak říkajíc si to vypít až do dna, oni můžou říct: ‚No, ale my ne, my jsme Němci nebyli, my jsme něco mezi.‘ Ono to asi je pochopitelné, ale po těch letech už i generace dnešních třicátníků na to může nahlížet seriózně, bez emočních nálepek. Já jsem rodilý Hlučíňák, týká se to i mých předků, ale přijde mi fér uznat chybu, podívat se do zrcadla,“ zamýšlí se nad potřebou reflexe Neminář v Okrajovém podcastu.

A dodává, že by se hodilo postavit památník obětem války. „Oběti popravené nebo zahynulé na následky věznění jsou bezejmenné. Po těchto lidech by se v Čechách nebo na Moravě jmenovaly ulice, měli by pamětní desku a na Hlučínsku máme, pokud si to dobře pamatuji, jenom jednu ulici po jednom zahynulém vězni z koncentračního tábora a tím to končí,“ upozorňuje Neminář.

V rozhovoru také mluví o neprobádané historii života lidí na Hlučínsku do roku 1920, proč Prajzáci volili Sudetoněmeckou stranu a jak by měla proběhnout reflexe druhé světové války. V té někteří lidé bojovali za nacistické Německo ne proto, že museli, ale proto, že chtěli.

Nacismus jako anti-program

Jak se žilo v obcích, které spadají do dnešního Hlučínska před připojením k Československu v roce 1920?

To je věc, která by se měla hlouběji probádat. Je dost složité představit si jejich mentální svět, ale je to extrémně fascinující. Přelom 19. a 20. století je krásný, naglancovaný, spojujeme si ho s pozitivními věcmi -  máme tady technický boom, krásnou módu, císaře pána a je to takové nostalgické. Ale v té době bychom asi žít nechtěli. Když pominu chudobu a všechny další problémy, jako alkoholismus a domácí násilí, tak je to i, a to je právě něco, co si neumím zrekonstruovat, mentální svět jejich víry, pověrčivosti a jakési omezenosti. Není to hodnocení, ten vesnický člověk opravdu byl dost omezený, jeho svět je těžce představitelný. Myslím, že pěkně to ukazují různé romány.

Prajzák té doby žije jen kostelem, vírou, pověrčivostí a domácí prací. Největší událostí je, že jde do Hrabyně na pouť nebo do Kravař na odpust, když to zjednoduším. Ta společnost je opravdu pruská, což se dost blbě vysvětluje, protože se tím nikdo nezabýval a my si s prušáctvím spojujeme hodně negativní vlastnosti. I když ruku na srdce - na pruském militarismu asi není nic moc pěkného. Můj pocit, který nemám ještě probádaný, je, že se u ní silněji projevují všechny pruské vlastnosti, a to i více než jinde v Německu. 

Hlučínští muži jsou extrémně silní militaristé. Já si to vysvětluji tak, že sloužili v pruské armádě v roce 1866 u Hradce Králové nebo v roce 1870 u Sedanu (ve Francii, pozn. red.), mají za sebou vítězné bitvy a zažili obrovský vzestup Pruska. To pro ně muselo být v rámci maskulinního světa funkční a lákavé. Zažili ve svém životě velké úspěchy, v rámci armády třeba udělali nějakou mikro kariéru, dostali nějakou malou frčku a celý život z toho tyjí. Jsou příslušníci velkého státu, který určuje prim minimálně ve středovýchodní Evropě. Je to velký, rozvinutý stát, což těm lidem to konvenovalo. Ti, kteří byli ze zapadlých koutů, najednou byli ve světě a měli pocit, že jsou součástí něčeho velkého.

Ženský svět je víc niterný a katolický. Ale ať to není - chudáci ženy a zlí muži - protože samozřejmě i hodně žen si dokázalo doma udělat pořádek. Asi nezjistíme, jak moc, protože sňatky často nebyly z lásky. Je strašně moc otázek, na které máme velmi málo odpovědí.