Prosila jsem Boha, ať nás neposílají na Jílovou. Jak povodně dopadly na Romy z Přívozu

„Ráno jsem vstala, dala si kávu jako vždycky. Pak mi volal manžel, že jede z práce domů. Prý se blíží povodeň. Já jsem o ničem nevěděla, tehdy jsem v nemocnici dělala dvanáctihodinové směny,“ vzpomíná paní Lenka.

S manželem, synem a vnukem museli narychlo opustit přízemní byt, kde žili posledních sedm let. Přemístili se k nejstaršímu synovi, ale když se po dvou hodinách pokusili vrátit, oblast byla už neprůchodná. Dovnitř se dostali až o několik dní později.

Na otázku, co se podařilo zachránit, odpovídá stručně: „Nic. Zachránili jsme sami sebe.“ Pak následuje ticho.

Přívoz pod vodou

Na rozdíl od jiných měst ležících na tocích Odry a Opavy dopadla Ostrava relativně dobře. Velká voda zasáhla především severní část Nové Vsi, Mariánské Hory a právě Přívoz.

Zejména zadní část Přívozu je složitou lokalitou. V těsné blízkosti tu fungují velké průmyslové provozy – například chemička a koksovna – a zároveň zde stojí několik městských bytovek, ve kterých žijí sociálně zranitelní obyvatelé.

Právě tady panovaly obavy, že by se rodiny, které po léta žily stabilně v obecních bytech, mohly po záplavách ocitnout v pasti – bez domova, bez majetku a s rizikem, že skončí v rukách obchodníků s chudobou. 

Pro paní Lenku a jejího manžela byla celá situace o to komplikovanější, že zažili ničivé povodně v roce 1997. Tehdy žili v ostravském Hrušově. Ani tehdy jim z domova nezůstalo nic. „Tehdy to bylo horší. Bydleli jsme až vzadu. Zapomněli na nás,“ vzpomíná. O nutnosti odejít se tehdy dozvěděli až od sousedů. „Evakuovali jsme se sami. Brodili jsme se cestou, synům byly dva a tři roky. Tehdy nebyl nikdo připravený na povodně,“ vzpomíná Lenka. Zůstali s celou rodinu v provizorních podmínkách prostor univerzity společně s dalšími rodinami několik měsíců. 

Děti už má sice velké, ale její syn je v invalidním důchodu a je silně fixovaný na prostředí. Navíc se stará o svého tříletého vnuka. „Nikdo si nedokáže představit ten strach,“ říká Lenka. 

Do svého původního domova se dostali až po několika dnech. Nezůstalo jim vůbec nic. 

Klid, zahrada a sklep

Stejně dopadla i Libuše, která bydlela se synem a dlouholetým partnerem nedaleko. „Sedm let jsme bydleli na Hlučínské v přízemním bytě, hned za rohem od koksovny. Znali jsme se všichni navzájem. Měli jsme klid, zahradu a sklep,“ popisuje paní Libuše svůj předchozí domov. I oni museli svůj byt opustit během několika okamžiků. Vrátit se do něj mohli až po několika dnech, kdy voda opadla. Ani jim nic nezůstalo. 

Byt paní Libuše v přízemí byl zatopený kompletně. Do dnešního dne je na fasádě vidět tmavá čára sahající do poloviny oken. Přišli o všechno. „Pár týdnů před povodní jsme si koupili pračku a sušičku na splátky. Bylo to pojištěné, ale ne na povodně,“ říká, zatímco na telefonu ukazuje videa z první návštěvy bytu, kde byli sedm let doma.

V oblasti, kterou obě ženy popisují, spravuje městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz na čtyřicet domů. Většina z nich měla zatopené sklepy, poškozené kotelny a strojovny výtahů, poškozené byly i samotné byty. „Kvůli povodním jsme měli najednou 23 neobyvatelných bytů,“ popsala mluvčí radnice Michaela Tichá. Celkové škody na bytovém fondu budou podle odhadů obvodu kolem 100 milionů korun. 

Obvod i neziskové organizace začaly hned po evakuaci rodin jednat. V rekordním čase se podařilo zajistit náhradní ubytování pro patnáct rodin z takzvaného zadního Přívozu. „Jsme přesvědčeni, že nikdo z našich residentů neskončil na ubytovně,“ říká Michaela Tichá.

To potvrdily i všechny oslovené neziskové organizace, které se angažují v otázkách bydlení i povodňové pomoci. 

Hlavně ne Jílovou  

Zatímco v roce 1997 nikdo nebyl připravený na to, že bude potřeba rodinám pomoct s hledáním náhradního nebo nového bydlení, tentokrát to podle Lenky bylo všechno jinak. 

„Za měsíc jsme se už stěhovali. Bytový odbor se k nám zachoval velice dobře,“ pochvaluje si v novém bytě v paneláku blíž k centru města. Byt má ještě jednu výhodu – o místnost navíc než jejich byt v Přívoze. „Můj syn je fixován na své prostředí, takže pro něj celá tahle věc byla fakt složitá. Zároveň ale potřebuje mít svůj prostor, aby byl v klidu – tady se mu líbí, má svůj pokoj,“ vysvětluje Lenka, zatímco kolem pobíhá její vnuk. Lenka si navíc pochvaluje i to, že bydlí v devátém patře. „Tady voda asi nebude nikdy, že,“ směje se. 

Nový byt ale nebyl samozřejmostí. „Nebyli jsme v situaci, kdy bychom si mohli vybírat. Byla bych ráda za cokoliv,“ přiznává Lenka v malé kuchyni, kterou jí pomohla vybavit nezisková organizace Vzájemné soužití. Právě tato organizace ve spolupráci s městem rychle zasáhla – nejprve poskytla základní materiální pomoc, jako hygienické potřeby a oblečení, a později pomáhala rodinám i s vybavením bytů nebo vyřizováním formalit na úřadech. 

„Jsem vděčná za všechno, ale už pomoc neziskovek nepotřebujeme. Já mám práci, máme střechu nad hlavou. Teď ji budou potřebovat jiní,“ říká s klidem. 

Přesto měla z jedné věci strach. „Bylo mi jedno, kam půjdeme, jen jsem prosila Boha, ať to není Jílová,“ vzpomíná na nejistotu dní, kdy přebývali u jejího druhého syna a čekali, jaké bydlení jim město nabídne.

Její obavy pramení ze zkušeností, které nasbírala jako terénní pracovnice. Spolupracovala s Romy a podle ní jsou největší problémy s těmi, kteří přicházejí přes agentury právě ze Slovenska.

Obří vlastník nájemních bytů Heimstaden štěpí veřejnost napříč Evropou – Česko nevyjímaje

Švédská firma Heimstaden vlastní přes 160 000 bytů v Evropě a čelí kritice za rostoucí nájmy, špatnou údržbu i nekomunikaci. Stahuje se z některých trhů a ve Skandinávii čelí korupční kauze. Jak funguje největší pronajímatel bytů v Česku i jinde?

OkrajKlára Filipová

Budu mít dveře a kde spát 

Ve složitější situaci se po povodních ocitla Libuše a její rodina. Po několika týdnech bez stálého bydlení, kdy přespávali u známých, dostala Libuše nabídku nového bytu právě na Jílové. „Já jsem vůbec nevěděla, co to je Jílová. Věděla jsem jen, že budu mít dveře a kde spát.“

Lokalita Jílová v ostravském Přívoze je jednou z nejznámějších sociálně vyloučených oblastí ve městě. Tvoří ji několik desítek činžovních domů, kde žije převážně sociálně slabé obyvatelstvo – často ohrožené chudobou, exekucemi a dlouhodobou nezaměstnaností. 

„Vypíchnout jeden největší problém nejde. Jsou tu špatné hygienické podmínky v bytech s neadekvátně vysokým nájemným, ulice znečištěné odpadky a starým nábytkem. To usnadňuje šíření nemocí jako jsou žloutenka, nebo svrab. Šíří se taky štěnice a vši,“ vyjmenovaná vedoucí sociálního odboru Alena Antoszyková. 

Sociální pracovníci upozorňují také na vysokou míru zadluženosti a závislost místních obyvatel na sociálních dávkách. V oblasti žije mnoho matek samoživitelek, děti často do školy vůbec nedocházejí. „Situace je složitá. Někteří obyvatelé nejsou schopni ani ochotni zajistit základní podmínky pro poskytování terénní péče. To výrazně ztěžuje práci sociálních služeb v místě,“ dodává Antoszyková.

Problémy v lokalitě ještě zhoršila epidemie žloutenky, která propukla krátce před povodněmi. Od září do konce listopadu 2024 bylo nakaženo přes padesát lidí – většina případů právě v okolí Jílové. Když pak do oblasti přišla velká voda, šíření nákazy se zrychlilo natolik, že hygienici museli nasadit mobilní očkovací týmy.

Podle údajů z katastru nemovitostí působí v lokalitě řada soukromých vlastníků, ale desítky bytů patří i samotnému městskému obvodu. Ten se už více než deset let snaží situaci v oblasti aktivně zlepšovat. V roce 2015 například nabízel své byty studentům za symbolické nájemné 25 korun za metr čtvereční. Projekt ale po několika letech ukončil.

„Už několik let uplatňujeme jinou strategii než pronajímání bytů za symbolické nájemné,“ říká mluvčí městské části Michaela Tichá. Obvod dnes část bytů pronajímá jako standardní bydlení, zbytek svěřuje neziskovým organizacím. Ty je dále podnajímají svým klientům a zajišťují jim i sociální podporu. „Tento způsob se osvědčil – organizace totiž nabízejí i doprovodné služby a nájemné je nižší než na běžném trhu,“ dodává Tichá.

Dalším z pokusů, jak zlepšit prostředí v lokalitě, byl pilotní projekt zapojení místních obyvatel do úklidu. Několik lidí bylo zaměstnáno na dohody o provedení práce, aby se sami podíleli na péči o veřejný prostor. „Bohužel po několika měsících projekt skončil – ostatní obyvatelé tento model nepřijali a jejich chování k udržování pořádku se nezměnilo,“ konstatuje Tichá.

Libuše, která se na Jílové ocitla kvůli přírodní katastrofě, mezitím čelí dalšímu komplikace – až po přestěhování zjistila, že je těhotná, a v době rozhovoru má těsně před porodem. Kvůli komplikacím se jí špatně chodí a byt, který obývají, je v pátém patře bez výtahu. „Jenže mně ty schody dělají problém a nedokážu si představit, jak se tahám s malým a ještě s kočárem, který nemůžu dole nechat ani pár minut,“ říká. V domě není kočárkárna.

Krátce po nastěhování rodině ukradli synovo nové kolo. Nechali ho na chvíli před domem, když z nákupu nestíhali všechno pobrat najednou. „To tam už za pět minut nebylo,“ říká. Šestiletý syn se od té doby uzavřel do sebe a odmítá chodit ven. Dny tráví na gauči a sleduje videa. „Přibral. Má strach. Zakazujeme mu sahat na kliky a zábradlí,“ dodává Libušin partner, který se připojil do rozhovoru. Šel se Libuše zeptat, co je potřeba koupit v nedaleké večerce. Oba se nejvíce obávají infekcí, které se tu šíří.

Nikdy nekončící problém

„Děcka tady nemají co dělat, jen běhají kolem a mlátí do všeho. Copak vy tu vidíte nějaké hřiště, nebo něco, co by je zabavilo? Úplně na nás kašlou,“ říká Libuše, zatímco odchází směrem k večerce.

Právě na podobné stížnosti chce městský obvod reagovat. Začátkem roku 2025 má být uvedena do provozu nová volnočasová zóna. Počítá se s posezením i herními prvky – od kolotoče přes lezeckou stěnu až po workoutové hrazdy. Projekt za více než dva miliony korun vznikal ve spolupráci s místními obyvateli, projektantem i zástupci Ostravské univerzity a má sloužit co nejširšímu věkovému spektru v lokalitě.

Zda ale takové řešení skutečně přinese změnu, zůstává nejisté. Mezi lidmi panuje hluboká nedůvěra a dlouhodobá frustrace. „Je to tady šílené. Technické služby sice jezdí, ale odpadky jsou všude. Lidi hází bordel rovnou z oken,“ říká Libuše a jednou rukou si drží břicho v pokročilé fázi těhotenství, druhou ukazuje z okna do vnitrobloku.

Její rozčarování se týká i sousedských vztahů. „To nejsou naši. Jsou to lidi ze Slovenska, cizinci. Nemají žádný řád, všechno jim je jedno,“ říká unaveně. Její věta není hodnocením celé komunity, ale spíš odrazem bezmoci a napětí, které se v lokalitě dlouhodobě hromadí.

„Je to hrozný rozdíl oproti tomu, jak jsme žili předtím. Děcka si spolu hrála, společně jsme grilovali. Teď jsme zavření tady a čekáme, až se budeme moct vrátit zpátky ke koksovně,“ uzavírá Libuše a vrací se domů.

Městský obvod mezitím opravuje byty, které byly zasaženy povodní. „Jisté je, že část z nich vrátíme na trh nájemního bydlení ještě letos. Další podle toho, jak budou konstrukce domů vysychat,“ uvedla Tichá.

Text editoval Josef Bouška.

Článek je součástí projektu Česko v nájmu, který vzniká ve spolupráci s redakcí Page Not Found a za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.