Knihovny jako komunitní svatostánky. Místním seniorům pomáhají překonat samotu

Je horký letní den a z autobusu v Karviné vystupuje desítka lidí. Vydávají se na procházku po zaniklé staré Karviné. Většině účastníků je přes šedesát let. „Jsem v důchodu, tak mám teď čas objevovat okolí,“ říká 67letá Luba. Na komentovanou vycházku s trénováním paměti, kterou pořádá Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, přišla poprvé.

Lektorka trénování paměti Monika Oravová rozdává na prvním stanovišti sáček s písmenky ze hry Scrabble a zadává první úkol. Pomocí písmen mají účastníci sestavit název místa, na kterém se právě nacházíme. Na pětikilometrové cestě je čeká podobných úkolů několik. Cvičí mozek a paměť. A zároveň pracují s lokální historií.

Kurzy pořádá Moravskoslezská vědecká knihovna již několik let a nejčastějšími účastníky jsou lidé seniorského věku. Chodí nejen za prevencí onemocnění, jako je Alzheimerova choroba.

„Někdo to má jako formu trávení volného času a je rád, že ve skupině někoho pozná a seznámí se s někým novým,“ popisuje lektorka. Deset lekcí účastníky častokrát sblíží a stanou se přáteli. Socializační faktor knihoven je podle ní neodmyslitelný.

Osamocené stáří jako mýtus?

Podle statistik žije v Česku okolo 2,7 milionu seniorů, tedy lidí nad 65 let. Zatímco celorepublikově tvoří 20,5 procenta populace, v Moravskoslezském kraji je jejich podíl ještě o procento vyšší. Nejvíce seniorů žije v okresech Bruntál, Karviná či Frýdek-Místek.

Podle statistik se minimálně jeden z pěti českých důchodců cítí osaměle, u lidí nad 80 let je to dokonce každý druhý. Emoční poruchy se u nich podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky objevují až šestkrát častěji než u mladších ročníků, což autoři analýzy připisují sociální izolaci, ovdovění a horšímu zdravotnímu stavu.

Osamělost má celou řadu definic a je to zkušenost, se kterou se v průběhu života setká každý. Socioložka Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity v Brně uvádí, že představu osamělého stáří utvrzují zkratkovité obrazy seniorů v médiích - paní u okna hledí sklíčeně ven nebo muž sedí sám v parku na lavičce.

Faktem je, že téměř 700 tisíc seniorů žije samo, jak ukazují data ze sčítání lidu z roku 2021. To je o třetinu více než při sčítání v roce 2011. „V naprosté většině se přitom jedná o domácnosti nepracujících důchodců, především pak ovdovělých žen,“ uvádí portál Senioři v datech.

„Člověk sice může žít sám, ale může mít vztahy mimo domov. Navíc pocit osamělosti můžeme zažívat i v partnerství nebo uprostřed rodiny,“ upozorňuje Vidovićová s tím, že nezáleží tolik na věku. 

To potvrzují i má setkání se staršími dospělými v průběhu letních měsíců. Když oslovuji paní Annu, sedmašedesátiletou bývalou středoškolskou učitelku, která odešla do důchodu před více než rokem a bydlí sama, říká jasně: „Osaměle se necítím. Žiju sama a ani bych to nechtěla měnit.“ 

Vzápětí ale dodává, že mezi lidi chodit potřebuje, aby si „dobila baterky“. Jejím společenským útočištěm je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, kam pravidelně dochází. Někdy několikrát týdně, jindy jednou za čtrnáct dní.

Paní Anna je energická a aktivní žena, která se neustále vzdělává, ráda chodí na kulturní akce a cestuje. „Kdybych byla doma, tak bych měla tendenci se pozorovat a přemýšlet, kde mě co píchá a bolí a co by to mohlo být,“ vysvětluje s úsměvem. Jak postupně zjišťuji, knihovny podobný typ aktivních lidí přitahují.

Samotu ne, raději knihu a komunitu

Česká republika má nejhustší knihovní síť na světě. Jedna knihovna připadá na zhruba 1700 obyvatel. Pro srovnání - v sousedním Polsku to je jedna knihovna na téměř pět tisíc osob. Díky zákonu o veřejných knihovnách z roku 1919 musela být knihovna v každé obci v tuzemsku. Tehdejší parlament tím chtěl doplnit a prohloubit „vzdělanost všech vrstev národa“. Zákon přežil druhou světovou válku, komunismus i rozdělení Československa. Na přelomu tisíciletí ho poslanci zrušili kvůli úsporám, důvěra občanů v knihovny ale zůstala.