Hlučínsko volí ANO. Jak historie ovlivňuje volby ve „výkladní skříni“ kraje

„Myslím si, že není hezčí region, než je hlučínský. A je to zásluha občanů, kteří se starají o své domy. Málokterý barák je neopravený, málokterá zahrádka je neupravená, skoro v každé chalupě jsou minimálně dvě auta,“ popisuje život v regionu bolatický starosta Herbert Pavera (TOP09).

Sedmašedesátiletý politik vede obec od roku 1998, dvacet let je také předsedou Sdružení obcí Hlučínska. Zároveň má zkušenost s vrcholovou politikou. Byl místopředsedou TOP09, poslancem i senátorem za opavský obvod.

V Česku však podpora jeho domovské straně mizí a mizí pomalu i jemu samotnému v Bolaticích. Ještě v roce 2018 získal v obecních volbách druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů - 1348, v roce 2022 jeho jméno zakroužkovalo už „jen“ 891 místních.

Naopak hnutí ANO je v „jeho“ obci už několik let na vzestupu. Tedy ne v komunálních volbách, ve kterých zde nestaví kandidátku, ale ve všech ostatních. Při loňském hlasování do poslanecké sněmovny v Bolaticích zvítězilo hnutí ANO s více než 42 procenty hlasů. Druhá Spolu, jejíž součástí je i Paverova domovská strana, získala 25 procent. 

Podobné to bylo ve všech obcích na Hlučínsku. Hnutí premiéra Andreje Babiše vítězí na Prajzské v posledních letech ve všech typech hlasování. „Lidé vidí, že máme funkční vedení. Místo zbytečných debat se pracuje a věci se dotahují. Když se do něčeho pustíme, jedeme naplno,“ hodnotí úspěch hlučínská starostka Petra Tesková, která je na Prajzské jedinou starostkou z ANO.

Hnutí v říjnových poslaneckých volbách získalo podporu v celém Česku, výrazně se ale zvýšila ve strukturálně postižených regionech, tedy v Ústeckém, Karlovarském a právě v Moravskoslezském kraji. Tyto oblasti spojuje nejen dědictví vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce, ale také odchod od těžebního a těžkého průmyslu, ekonomické problémy, vyšší nezaměstnanost, čelí odlivu obyvatel i menšímu zájmu o podnikání. 

Prajzská se ale statistikám vymyká. „Hlučínsko je výstavním regionem celé země,“ myslí si Pavera. A není sám. O Prajzské jako o „výkladní skříni nejen kraje, ale i Česka“, mluví také Jiří Siostrzonek z Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, který je předsedou Sdružení přátel Hlučínska.  

„Ve volebním chování je velmi silný historický faktor, který se dá se složitě přemoci. Ale vidíme, že jsou příklady, kde se to pak začne oslabovat, což se na Hlučínsku teď děje,“ říká politický geograf a poslanec Spolu Petr Sokol. A upozorňuje na zajímavý paradox - i když obyvatelé obcí na Prajzské nikdy nebyli příznivci komunistické strany, teď volí hnutí ANO, ke kterému přešli voliči této strany ve zbytku Česka. „Je možné, že na Hlučínsku se prostě víc uvěřilo tomu, že ANO není následovatelem socialistů a komunistů,“ hledá vysvětlení Sokol.

Venkov vyhrál nad náboženstvím

„Čekal jsem, že Hlučínsko bude trochu odolávat,“ říká politolog Lukáš Vomlela ze Slezské univerzity v Opavě. Že v loňských volbách do poslanecké sněmovny nebyla na Prajzské ani jedna obec, kde by vyhrála koalice Spolu, ho překvapilo. Hnutí ANO podle něj dokázalo dobře upozorňovat na chyby tehdejší vlády.

To si uvědomují i Pavera a starostka Kravař Monika Brzesková (KDU-ČSL). Starostu Bolatic minulá vláda naštvala tím, že nepodpořila podnikatele a neubrala jim z papírování, ačkoliv to slibovala. Podle Brzeskové se Spolu v předvolební kampani neměla držet tak zkrátka. „Vláda Petra Fialy udělala spoustu nepopulárních kroků. Při kampani na náměstích nám to lidé byli schopni jednotlivě vyjmenovat,“ přiznává starostka s tím, že se jí některé vládní kroky také nelíbily a musela s občany souhlasit.

Podle starostky Hlučína hnutí ANO na Prajzské v posledních volbách uspělo díky tomu, že minulá vláda, na rozdíl od té Babišovy, „neměla konkrétní výsledky v každodenním životě“. Na otázku, zda kroky předchozí vlády koalice Spolu, STAN a dříve i Pirátů, snížily životní úroveň obyvatel na Hlučínsku, Tesková odpovídá, že jde o složitou otázku. 

„Co se týče života občanů, tam ta situace úplně hmatatelná není. Ale pak tady máme celostátní témata, jako školství nebo doprava, které se dotýkají všech,“ domnívá se starostka a zmiňuje například to, že města nyní musí ze svého platit školníky nebo kuchařky, na což podle ní nemají dostatek peněz a budou muset šetřit. 

Prajzská tak postupně splynula s krajem, který - když dojde na hlasování - je jedním z nejvíce protestních v Česku. „Hlučínsko se volebně normalizovalo zhruba od roku 2010, kdy nastal předěl ve stranickém systému Česka. Od té doby se Prajzská zařadila ve volebním chování mezi typické oblasti Moravskoslezského kraje a směřuje k tomu, jak se dnes hlasuje v Sudetech,“ vysvětluje politický geograf Sokol.

Lokality s podobně složitou historií jako má Hlučínsko, tedy Vitorazsko v Novohradských horách a Valticko na jihu Moravy, dnes také volí jinak. „Z Vitorazska byli odsunuti Němci, takže to dnes volí jako typické Sudety. Valticko historicky volilo křesťanské demokraty, ale od 90. let se stále více posouvá doleva. Vypadá to, že venkovské, lidovecké oblasti se posunuly doleva,“ přemítá Sokol. Podle něj zde vyhrál venkovský charakter nad náboženstvím.

Fajný život na Prajzské

To, že se v Bolaticích žije dobře, uvádí Pavera na konkrétním příkladu. Když obec s více než čtyřmi tisíci obyvateli hledala děti, kterým by přispěla na obědy ve škole, našla jedno. Podle něj tam není téměř žádná sociálně slabá rodina.

Říkají to i data. Sociální vyloučení, tedy znevýhodnění části lidí v oblastech jako jsou bydlení, vzdělávání nebo zaměstnanost, je na celém Hlučínsku nulové nebo velmi nízké. Index vyloučení, který sleduje Agentura pro sociální začleňování, je vyšší akorát v Hlučíně, Kravařích a Třebomi. I tam je ale jeho hodnota nižší než v Opavě nebo v Praze. Na Hlučínsku zároveň není žádná vyloučená lokalita.

„Hlučínsko, na rozdíl od obcí pod Beskydami, jako je Čeladná a podobně, neprošlo výraznou demografickou změnou a velkým příchodem nových lidí. Je tam mnohem silnější historická kontinuita a silný sociální kapitál, což se zrcadlí například ve vyšším zapojení do spolků a komunit než jinde v kraji,“ vysvětluje sociální geograf Ondřej Slach z Ostravské univerzity s tím, že jsou na Prajzské i silnější rodinné vazby.

Region si podle něj půjčuje výkonnost Ostravy. Lidé se stěhují do obcí okolo Hlučína, jako jsou Ludgeřovice nebo Markvartovice, a dojíždějí za prací. Prajzská má výhodnou polohu mezi Ostravou a Opavou, některé obce tomu přizpůsobují své územní plány a připravují stavební zóny pro zájemce o stavbu rodinných domů. 

Na Hlučínsku žije přes 66 tisíc lidí. Podle Demografického portálu je polovině z nich přes čtyřicet let. Především východní obce regionu jsou ale podle Slacha díky stěhování rodin s malými dětmi demograficky stabilnější. Na rozdíl od kraje jako celku, odkud loni odešlo přes dvanáct tisíc lidí - nejvíce v celém Česku, na Prajzské k vylidňování tolik nedochází. 

Také ekonomicky je na tom Hlučínsko podle Slacha lépe než ostatní části kraje. „Promítá se to například do menší míry zadluženosti, protože tam funguje v mnohem větší míře solidarita v rámci rodiny. I bydlení ve vícegeneračních rodinných domech se na Hlučínsku stále drží, což v jiných částech kraje už moc není,“ popisuje sociální geograf. 

Mapa zadlužení ukazuje, že obyvatele regionu exekuce téměř netrápí. Pro srovnání: v některých obcích na Osoblažsku má exekuce i třetina obyvatel, na Karvinsku je to kolem třinácti procent, na Prajzské to bývá kolem dvou. Výjimkou je Třebom, kde je zadlužených přes jedenáct procent lidí.

I když statistiky vykreslují na první pohled „fajný“ obrázek, neznamená to, že Prajzskou nic netrápí. Pavera se domnívá, že na Hlučínsku žijí až stovky lidí, kteří se nemají dobře a mají hluboko do kapsy. „Ať už vlastní vinou nebo třeba kvůli tomu, že museli pracovat na zkrácené úvazky a starat se o členy rodiny,“ míní. Starostka Hlučína Tesková dál upozorňuje například na palčivý problém s dopravou.

Historie ovlivňuje volby

Podle Jiřího Nemináře, historika a pedagoga z Muzea Hlučínska, si místní stále udržují určitou odlišnost od zbytku kraje i Česka. „Projevuje se ve vztahu k tomu území, dodržování tradic a jejich rozvíjení. Vidíme to na místních školách, kde se na dětech projevují poslední lokální specifika, například rozumí nářečí,“ vysvětluje Neminář, kterého v roce 2021 ocenilo město Hlučín jako Osobnost roku. 

Společně s Místní akční skupinou vytvořil vlastivědný kufřík, který školy dostávají jako sadu pramenů k výuce regionální identity. „Ale v takové zdravé formě. Nikdo nechce u dětí podporovat nereflektované hrdé prajzáctví,“ doplňuje Neminář.

Naráží na to, že region ještě nezpracoval svou roli v období před a v průběhu druhé světové války. Historii území dnešní Prajzské určovaly, zjednodušeně řečeno, prohrané boje. V roce 1742 obce přešly od Rakouska-Uherska pod Pruské království, v roce 1920 od Výmarské republiky pod Československo, v roce 1938 pod Třetí říši a v roce 1945 opět pod Československo. Za posledních ani ne tři sta let se pětkrát změnilo hlavní město, ke kterému byly obce dnešního Hlučínska příslušné. V jako jediné oblasti v Česku tady navíc téměř nedošlo k vyhnání Němců. Několik obcí ale vysídleno bylo, například zmíněná Třebom nebo Sudice.

Horní Slezsko, kam obce sdružující se v dnešním Hlučínsku v minulosti patřily, byl silně konzervativní region, kde měla dominantní pozici katolická církev. To se projevovalo i ve volbách. Podle Nemináře mělo pravidelně nejvyšší preference středopravicové Centrum, což byla konzervativní katolická strana a od připojení k Československu se pohled místních začal dělit ještě podle národnostního měřítka.

„Některé rodiny volily německé křesťanské socialisty, hodně rodin volilo české lidovce, podporu měli agrárníci i Německý svaz zemědělců. V obcích, které už byly průmyslové, kde žili horníci a kde byl významný dělnický faktor, třeba v Petřkovicích nebo v Ludgeřovicích, lidé volili socialisty i komunisty,“ vysvětluje Neminář.

Když Prajzáci začali ve třicátých letech masově volit Sudetoněmeckou stranu, bylo to podle historika překvapivé, protože partaj vedená Konradem Henleinem se neslučovala s křesťanskou ideologií. „Rétorika o zvýšení zaměstnanosti byla líbivá. Mám to vyčítat voliči třicátých let, který žil v daleko horších podmínkách, neměl práci nebo pracoval ve špatných podmínkách a věděl, co je to hlad? To jsou věci, které jsou pro nás úplně cizí a stejně jako společnost žijící v blahobytu opakujeme staré chyby. Oni volili Henleina, protože čekali, že jim bude lépe. Nabízel jednoduchá řešení,“ odkrývá svůj úhel pohledu historik. 

Politický geograf Petr Sokol upřesňuje, že i přesto měli na Prajzské ve volbách v roce 1935 takzvaní henleinovci nejslabší výsledek z celé oblasti pohraničí. Sílu si tam totiž zachovali němečtí křesťanští demokraté. „To byla výjimečnost v rámci první republiky. A výjimečně volilo Hlučínsko i v roce 1946, kdy lidová strana dostala přes padesát procent hlasů,“ popisuje viditelnou kontinuitu ve volebním chování.

Sokol je zastáncem teorie, že historie prostoru ovlivňuje to, jak lidé ve volbách hlasují. Dává příklady Polska, kde je na volebních mapách stále vidět Trojí dělení Polska, které proběhlo v 18. století či Sudet, které hlasují jinak než Čechy a Morava. Prajzská podle Sokola této teorii také odpovídá. 

Na silné podpoře lidovců nezměnila téměř nic ani éra komunismu. Politolog Lukáš Vomlela si to vysvětluje tím, že Prajzskou silně nezasáhla industrializace a pracovní migrace a podpora komunistické strany byla na Hlučínsku vždy nízká. „Díky tomu se zachoval hodnotový systém většiny obyvatel, který vychází z historických tradic, což je poměrně jedinečné. Mají i výrazné kulturní odlišnosti, stále se v ní objevují prvky z německé kultury,“ domnívá se Vomlela. 

„Projevuje se to třeba smyslem pro pracovitost, úctou k autoritám jako je farář nebo ředitel školy nebo rodinnou sounáležitostí. Snahou obyvatel Hlučínska bývalo udělat to, co jejich předkové - to znamená postavit barák, materiálně zabezpečit rodinu, vydělat peníze a chovat se k nim šetrně,“ dodává Jiří Siostrzonek. Mezigenerační pospolitost a blízkost se podle něj projevuje například v pomoci při stavbě domů nebo při pravidelných rodinných setkáních.

Zpočátku devadesátých bylo i na Hlučínsku silné Občanské fórum nebo ODS, podpora lidovců ale neustala. Například v posledních volbách do poslanecké sněmovny loni v říjnu měla starostka Kravař Monika Brzesková z KDU-ČSL třetí nejvyšší počet preferenčních hlasů v kraji, po Andreji Babišovi a Aleši Juchelkovi (oba ANO).

Otec Babiš se postará

Proč tedy v poslední době na Prajzské vítězí ANO? Politici i odborníci si to vysvětlují změnami ve společnosti. Ještě do přelomu tisíciletí byla Prajzská podle Siostrzonka uzavřenou komunitou, která se na cizí dívala s nedůvěrou. 

Okolo roku 2000 se region podle něj začal měnit. Mladá generace začala více studovat na vysokých školách, cestovat nebo odjíždět za prací do zahraničí. Tím se měnila i celá komunita. „Některé praktiky, které se dědily z generace na generaci začaly mizet, protože je mladí považovali za zastaralé nebo v nich už nebyli tak důslední,“ pozoroval Siostrzonek. 

Vidět to šlo podle něj třeba na zahradách. Ty byly dříve využité pro pěstování čehokoliv do posledního centimetru. Mladá generace už ale údajně nechtěla užitkovou zahradu, nýbrž bazén a gril.

Starosta Bolatic Pavera se domnívá, že za změnou na Prajzské jsou obecnější důvody - vyprchání euforie z revoluce v roce 1989, silný vliv dezinformací i politických kauz z minulosti, z doby vlád bývalé ČSSD a ODS. Obyvatelům Hlučínska podle něj chybí důvěra ve vlastní schopnosti a v jejich volbě se projevuje příklon k populismu. 

„Prajzská byla v minulosti sevřená mezi národy, vojáci se tady ploužili ze strany na stranu, takže když jim někdo něco slíbil, šli za tím. A to bohužel přetrvává,“ míní Pavera.

Jenže historik Radek Lipovski z Ostravské univerzity vidí za příklonem Prajzské k hnutí ANO jednodušší vysvětlení. „Dnes nejsilnější složka voličů na Hlučínsku se narodila za komunismu, byla v něm vychovaná a ono se to na ní podepsalo. Obrovsky viditelná je například nenávist k Západu, té se učili odmala a neustále jim ji někdo připomínal. A od roku 1989 v Česku vládnou lidé, kteří celý ten režim prožili,“ míní Lipovski. 

To, co se nyní odehrává na Hlučínsku, ale nejen tam, popisuje jako přetrvání vůdcovského nebo otcovského principu, který propojuje venkovský život s religiozitou. „Ještě někdy v devatenáctém století poddaní chápali svého pána jako svého otce, který měl božskou podstatu, ale zároveň se měl postarat o své děti a oni to od něj očekávali,“ vysvětluje historik. „Takže lidé dnes nevolí ANO, volí Babiše. V minulosti to fungovalo stejně třeba s Masarykem,“ dodává Lipovski.

Text editoval Jan Žabka. Vznik analýzy podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.